Co vy na to pane Švejk. Jo děkovat, to se má, to je pravda.To říkal jednou pan prokurista Vonásek, co maj tu svoji nóbl kancelář poblíž hospody U dělový koule, že mu jeden klient pořád děkoval a děkoval, že ani nevěděl....
...za co, a on mu přitom chodil za jeho paničkou. Oni byli totiž pořád v tej svej práci a na svoji milostivou paní tak nějak zapomínali. Tak tohle si pan prokurista asi bude dlouho pamatovat.
Poděkovat je slušnost, ne povinnost. Poděkuješ? Poděkuješ. Pokud ne, tak nevadí, stačí že si to budeš pamatovat. Jen vzpomeňme, kolikrát za den děkujeme, mnohdy automaticky. Pak ale rychle zapomeneme.
Pokud poskytnu druhému svůj dar v podobě dobrého skutku, dělám to proto, že chci. Nedělám to pro poděkování a ani na něm nelpím. Budu vděčný, když můj dar zůstane v mysli a srdci druhého. Pokud možno co nejdéle. Každým takovým darem totiž pootevíráme srdce jak své, tak druhých. Pak náš dar, skutek splnil svůj účel.
Pod pojmem dar si prosím nepředstavujme velké hmotné věci. Věřme tomu, že více si druhý bude pamatovat a v srdci ukládat třeba slovo, větu, která přišla v pravý okamžik a dotyčnému pozitivně ovlivnila jeho další život. Zkusme se nad tím zamyslet a zavzpomínat. Já osobně jsem tohle prožil. V srdci a mysli mám uložena slova, která mě pozitivně ovlivnila. Opravdu to byla slova či věty, které mně zůstaly a stále si je nosím s sebou. Tak silně ovlivnily můj život.
A ani nevím, zda jsem dotyčným za to poděkoval. Vlastně vím. V té době, kdy mně byly adresovány jsem ještě neznal jejich dosah, jejich vnitřní sílu, hloubku. Proto jsem vlastně nepoděkoval. Až když jsem po letech pochopil jejich smysl, poděkoval jsem. Podle toho se pozná zásadní slovo, či věta. Pořád jsou totiž s námi.
Takže děkujme, ale hlavně pamatujme. S tím totiž míváme problém.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
