Pro mnohé nic neříkající údaj. Jako se oceán skládá z kapek vody, i náš život se skládá z krátkých časových úseků. Někdy může být osudová i vteřina, která se nám zapíše do paměti na celý život.
Vždyť je to jen pět minut jejího života. Tak o co jde.
I tahle věta zazněla mezi mnoha komentáři k události, která nyní rezonuje a opět rozděluje a vyhrocuje naší, prý kulturní, civilizovanou, humánní společnost, která je založena na křesťanských základech. Ach, och. O co jde?
O nic menšího než po několika letech vyřčené trauma ze sexuálního znásilnění, či obtěžování.
Je to opravdu trauma. Není to jen pět minut života.
Je to pět minut, které zanechávají těžko smazatelnou stopu. Znásilnění není pro ženu sex, natož milování. Je to znásilnění nejen jejího fyzického těla, ale i duše a srdce.
Byl jsem před pár lety velice překvapen, kolik žen a dívek řešilo podobná traumata na sebepoznávacích seminářích. Byly mezi nimi ženy, které s těmi pěti minutami žily desítky let, než se odhodlaly a našly v sobě vnitřní sílu.
Vnitřní sílu těch pěti minut traumatického prožitku sdílet a začít řešit. To není opravdu běh na krátkou trať. To je maraton plný záludných vnitřních překážek, nepochopení, mnohdy odsuzování. Jak sama sebe, tak od ostatních.
Slyšel jsem hodně takových příběhů.
Proto nesuďme, neodsuzujme, nekritizujme, ale snažme se vcítit.
PS: Nehodnotím vinu, ale reakce.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
