Paní Mullerová já musím jít...

jen jdou k tomu jejich Kalichu pane Švejk, já na nich vidím, že jim svrběj jazyk jak afgánskýmu chrtovi. Že oni zase dostali chuť na jedno, spíš tři, dobře tak 5 černých smíchovských a nějakou tu kontušovku. Tak memeškaj a jdou…  

ale oni se pletou paní Mullerová, já musím jít ke zpovědi, povzdechl si Švejk jako když dostal ten povolávací rozkaz do tý války.

Paní Mullerová se třikrát pokřižovala s odříkáním Zdrávas Maria, pětkrát odříkala Otčenáš a pokropila se žběračkou vody z vědra v rozrušení smyslů že je svěcená. Když dokončila očistu Duše, i těla svého, a rozkousala kúrku suchého chleba jako hostii, roztřeseným a tázavým hlasem se ráčila optati.

Pane Švejk oni zhřešili? Oni byli uvedeni v pokušení? Oni něco provedli? Oni, takový čestný, pravdomluvný, vlastenecký, národopisný, národomluvný, Bohabojný - až na ty jejich pejsky – člověk? 

Paní Mullerová děkuji jim z celého mého českého, vlasteneckého srdce za posudek z domovního výboru, možná jich budu potřebovat, odvětil Švejk. Věděj paní Mullerová, já jsem se tak nějak připlet, možná omylem, možná osudem, jak už to v lidským životě bejvá, minulou neděli na to naše české náměstí Václavské. Jdu takhle z Jindřišský, kde jsem si v trafice u toho válečnýho invalidy koupil Národní političku, zda někdo neshání nějakýho toho stájovýho pinče a tu najednou slyším a vidím velký, paní Mullerová opravdu velký to shromáždění lidu českýho, moravskýho, slezskýho, chodskýho i podkarpatskýho.

Viděl jsem jak ve snu, všude vlály nějaký vlajky bílomodročervený, mysle si nejdříve, že se jedná o celonárodní sraz baráčníků, ale kdežto paní Mullerová. Lidé provolávali slávu Český republice, skandovali pryč s Císařem pánem, že má odejít s celým svým dvorem, že máme vystoupit ze svazku c.k., že máme být samostatnou, svébytnou, hrdou zemí a ne kolónií, tím vazalem.

Tak jsem myslel že to konečně prasklo.

Úplně mi z toho šla hlava kolem, protože tohle říkáme v hospodě U Kalicha už nějakej ten pátek, ba i čtvrtek a najednou UŽ  JSME  TADY. I to reuma mě paní Mullerová přestalo zlobit. Pohlcen tou radostí, provolával jsem Sláva Česku, Sláva Česku, konec tý války, Mír a najednou mě popadli za ruce nějací tajní, řka že jsem zatčen, že provolávám zakázaná hesla čímž pobuřuju ten lid, že jsem desolát a nějakým broukem nazván jsem byl. Už ani nevím jakej to byl.

A jak to dopadlo pane Švejk když byl tedy ten zatčenej. Ani se neptaj paní Mullerová, řekl Švejk. Vedli mě jako vlastizrádce na policejní ředitelství do tý Bartolomějský a šup se mnou do árestu. Jo paní Mullerová, tam nás bylo. Od kněze, přes nějakýho docenta až po vraha.

A k čemu se měli přiznat pane Švejk, když jen provolávali Sláva Česku a míru, řekla pro jistotu potichu paní Mullerová, neb zcela nevěřila tomu, že by to už s c.k. prasklo.

Měl jsem se přiznat c.k. policejnímu oberstleutnantovi, zda jsem ve spojení s lidmi, kteří stáli na jakési tribuně pod sv. Václavem. Po pokřižování a políbení krucifixu a odpřísahání loajálnosti Císaři pánu jsem měl popravdě odpověděti.

Tož jsem odpověděl, že to asi budou ti blaničtí rytíři, kteří již několik set let spí, či polospí v hoře Blaník. Poté jsem dostal takový záhlavec, až jsem viděl na rameni oberstleutnanta místo dvou hvězd hned tři, ale řka, že jsem malá ryba, že asi nebudu ten organisátor, takže musím jít za trest ke zpovědi, a jako odpustek mám zaplatit 3 kopy zlaťáků, neb mám určitě proti c.k. hříchy na Duši, když vidím ty rebelantský, proti c.k. Blanický rytíře.

Tak jsem šel. Rozkaz je rozkaz paní Mullerová a rozkazy já ctím. Došel jsem do kostela Panny Marie Vítězné, což mně přišlo příznačné a požádal ctihodného otce o rozhřešení.
Když jsem vstupil do zpovědnice rozezněly se najednou varhany a zvony a zněla přímo nebeská árie. Jakoby oznamovaly narození a příchod Spasitele.

I jeho velebnost, ctihodnost farář oblečen v obnošený zlatý šat obrátil oči vzhůru, pak na mě, pak vzhůru, pak na mě, padl na kolena a volal. Slyšte všichni. Zázrak, zázrak a tady v našem kostelíku. Byl jsem z toho celej skoprnělej, tomu rozuměj paní Mullerová, jelikož jsem přišel na základě rozkazu očistit svoji proti c.k. Duši a najednou nějakej zázrak. 

Pan farář přinesl v lavoru svěcenou vodu, zul moje křusky i fusky, s dojetím objal moje otlačený nohy a začal mi je láskyplně omývat, řka že jsem ten Spasitel, protože jim kdysi před 673 lety řekl jeden slepý poustevník, že jejich varhany a zvony budou hrát až do kostelíku vstoupí Spasitel. No věděj, trochu mě to na nohou šimralo, ale dalo se to vydržet. Co bych pro očistu své Duše a ten zázrak nevytrpěl.

A tak se z našeho Švejka Josefa stal i přes jeho hříšnou proti c.k. Duši, nebo možná právě proto, Spasitel národa českého. 

A proto.

Nikdy nebuď zapomenut a budiš v našich srdcích, povstaň v bok velikánů českých, moravských i slezských, jakožto chodských, po kterých jako po Tobě ulice, náměstí a různé lunaparky a hostince i nevěstince pojmenovány budou, do učebnic dítek školou povinných Tvé citáty od Kalicha zaneseny budou, studenti věd filosofických rozbory Tvých myšlenek rozebírati a zkoušky též skládati budou. Tvůj rodný dům i Tvé lože, i Tvůj stůl a židle i půllitr U Kalicha za národní památku vyhlášeny budou.   

A běda když nebudou.

Tobě čest i sláva věčná Spasiteli náš. Kámen, vlastně Ámen.

Z jinotajů Švejka Josefa sepsal: Chalupský Pavel