Lidé se potkávají. Někdy plánovitě, jindy takzvaně náhodně, tedy zákonitě. Někdy jsou to setkání milá, příjemná, naplňující, jindy ne. Jsou i setkání jiného druhu. Setkáme se proto…
abychom o určitých věcech pomlčeli.
Zajímavý druh setkání že? Většinou se setkáváme proto, abychom si vzájemně popovídali, poznali více jeden druhého. Jeho radosti i strasti. Tak by to mezi blízkými mělo být.
Někdy ale jsou i mezi přáteli letité nevyjasněné záležitosti. Můžeme si říct, že mezi přáteli by nemělo být tabu, vše bychom si měli na rovinu vyříkat. Umíme to ale třeba ve své rodině?
Ne vždy je vhodné a žádoucí jít se vším na denní světlo. Někdy je vhodné o určitých věcech decentně pomlčet, nechat je tam, kde jsou, obzvlášť pokud by mohli oživovat staré, mnohdy již zhojené jizvy.
Ale to bychom nebyli my. Mnohdy se rádi rýpeme v minulosti, vytahujeme na denní světlo to, co již zakryla tma. Tma potlačeného vědomí. Připomínáme, vyčítáme, prostě nezapomínáme, aniž si mnohdy uvědomujeme, že tím ubližujeme druhému i sobě, protože co zaseješ, to sklidíš.
Není bezpodmínečně nutné zapomínat. Je ale bezpodmínečně nutné o určitých věcech, zvláště těch, které mohou vyvolávat bolest, pomlčet.
I to je umění.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
