...dvakrát do téže řeky. Jaká moudrost se vždy skrývá ve starých, nejen latinských příslovích. Pozoruhodné na tom je, že jsou platná i po tisíciletích.
Vtipálek může namítnout, že když jednou i po druhé vstoupí do Vltavy, tak přeci vstoupí do téže řeky. Nevstoupí do Labe. Ano, v tomhle přirovnání má samozřejmě pravdu.
Starověký autor Hérakleitos měl ale na mysli pomíjivost okamžiku, jeho nestálost, proměnlivost. Nic není statické, neměnné. Ani skála, ani lidské myšlení. Vše je v neustálém pohybu. I v tak nicotném pohybu, že jej svými nedokonalými smysly, nedokážeme zaregistrovat.
Jako pohyb vody neustále modeluje nejen břehy, ale i dno, takže nikdy není stejné, tak není stejný ani jediný den, i když se nám zdá, že je to pořád dokola. Ráno vstaneme a po určitých ranních rituálech jdeme do práce a z práce domů. Přesto je ale každý den něčím jiný, vyjímečný. Každý okamžik je jiný. Pořád se něco děje, aniž si to uvědomujeme, nebo připouštíme.
Je jen na nás, zda tu vyjímečnost, jedinečnost dokážeme zaregistrovat. Pokud dokážeme žít v přítomnosti, tak si všimneme každodenních jinakostí. Pokud už jsme při probuzení myšlenkami v práci, unikají nám ty drobné prožitky, které nám mohou učiniti práci radostnější.
Ideální stav je ten, kdy již naše samotná práce, její smysluplnost, její podstata, je radost sama. Měl jsem to životní štěstí, že jsem tak svoji práci, službu vnímal a prožíval. Přeji to samé i Vám.
Pak se nám nemůže stát, že dvakrát vstoupíme do téže řeky.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
