Náš svět není jednoduchý. Ať se podíváš kamkoliv, všude na nás nějaké číhá. Doprovází nás již od narození. Neustále jsme na něj upozorňováni. Není jednoduché narodit se na tuto Zemi.
Ale už jsme tady tak co s tím. Pocit bezpečí, nebo nebezpečí se dá těžko měřit. Je to subjektivní pocit každého jedince. Je to ale významný pocit, který nelze podceňovat. Je jedním z měřítek kvality našeho života.
V dětství je to jasné. Na různá nebezpečenství jsme upozorňování našimi rodiči. Tudíž od malička víme, že máme dávat pozor na auta, pavouky, hady, cizí psy... a taky cizí lidi.
Cizí lidé. Toť zvláštní skupina lidí. Jsou cizí, tudíž potenciálně nebezpeční. Od slova cizí lze velice snadno odvodit slovo cizinec. V posledním průzkumu pocitu bezpečí občanů Plzně jsem četl, že lidé 170 tisícového města mají největší strach z cizinců. Možná si to neseme z dětství. Možná byla otázka nevhodně nastavená. Možná.
Od cizinců je to už jen kousek k migrantům. Svým způsobem chápu obavy, či dokonce strachy určité skupiny občanů, vnímající ilegální migraci jako nebezpečí.
Na druhou stranu mám ale zároveň obavy z jiného nebezpečí. Nebezpečí ztráty lidskosti na které jsou evropské, snad křesťanské hodnoty postaveny.
Což takhle zkusit malou přesmyčku. Nebezpečí změníme na nebe s péčí. A je po strachu, po nebezpečí. Pak vidíš nebe s péčí kam se podíváš.
Z myšlenek lehce provokativních sepsal: Chalupský Pavel
