Říká vám to něco? Správně. Zpívá o tom jeden zpěvák. A nejen o tom, ale i na lusknutí prstů se začít hned smát a přes zkroucená záda být součástí stáda. Že by sonda do naší společnosti?
I to je možné, ale zkusme začít u sebe. Jasně, mnohem jednodušší je ukazovat na druhé, to oni se na povel začínají smát, nebo plakat, nebo rovnou nadávat, urážet, hanobit, hrozit pěstí. Och, jak je to snadné být součástí stáda. Jen se podívejme na chování "sportovních fanoušků". Stádo jim dodává sílu, sebevědomí, sebejistotu a zároveň ochranu. Vlastně dává to, co jim právě chybí.
Ale vraťme se k jádru, na dně víc dávat, než brát. Jaká moudrost je ukryta v této jednoduché větě a jak nesnadné je se tímto v životě řídit. Sám mám málo, a ještě mám dávat? To je obligátní odpověď. Slyšel jsem ji, i sám říkal xkrát. Proč bych měl někomu pomáhat, přispívat, darovat...vždyť jsem říkal, že sám mám málo. Ať dávají ti bohatí, ti mají z čeho. A když ti bohatí dávají, tak zní unisono. To se jim to rozdává, když mají z čeho. To já bych taky rozdával. Slyšel jsem to. i říkal xkrát. Časem jsem pochopil. Nejde přece pořád jen o peníze a pokud ano, tak nejde o výši daru, výši finanční pomoci, ale jde v prvé řadě o princip.
Ale co když je to o něčem jiném. Pořád jsme vtahování do finančního myšlení. Připomíná mi to kupování odpustků. Pokud se rozhodnu dávat, neznamená to přece automaticky peníze. Těch možností dávání je nespočet. Vždyť to přece všichni víme, ale občas na to zapomínáme. Pořád si myslíme, že finanční dar je tím nejlepším darem.
Taky si to myslíte? Opravdu? Už jsem jednou psal, že nejcennější dar, který můžeme jeden druhému dát je svůj čas, který věnujeme druhému. Já přece svůj čas můžu prožít úplně jinak. Já se ale rozhodnu, že jej strávím třeba nyní s vámi všemi, pro které píšu tohle zamyšlení. Mohl jsem ho klidně strávit úplně jinak. Já se rozhodl takto. Je to jen příklad daru, a takových darů je nespočet.
Pokud se ocitneme podle našeho stavu vnímání na dně, ať jakémkoliv, vzpomeňme si na ta slova z písně a pokud začneme skutečně rozdávat své dary, kterými jsme všichni z nás obdařeni – náš čas, úsměv, dobré slovo, Lásku sobě i druhému... tak zjistíme, že z toho co jsme darovali nám nic neubylo. Naopak. V tom tkví rozdíl mezi hmotou a duchem. Čím více toho dám, tím více toho mám. Nic mi neubude, naopak.
Darováním čehokoliv obohacuji i sám sebe. Když tohle pochopím, tak právě zjistím, že jsem se oběma nohama odrazil od svého dna.
Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel
