Muž a žena...

žena muž. Téma od doby Adama a Evy. Jdu z práce na vlak. Venku vane studený vítr, pocitově nic moc. Mam čepici, ruce chtějí do kapes, ale říkám jim, ať to vydrží. Ve vlaku se ohřejou. Proti mně jde dvojice držící se za ruce…  

Pevně za ruce. Bezdomovec a bezdomovkyně.

Nejde je nepoznat, nejde je minout, nejde si je neprohlédnout. Nebyli to opilci, nebyli to feťáci. Byli to bezdomovci. Věk? Možná 35, možná 45 let. Již ty vlasy, ten oděv, ty boty. Na zádech měl každý ošuntělý batoh. V něm možná veškerý majetek. I když jejich obličeje nesou stopy jistého životního údělu, přesto

jsem si všiml pevného držení se za ruce a řekl bych hrdého výrazu očí, zamilovanosti, jisté síly. Jakoby nám všem chtěli říct.

Ano jsme bezdomovci, ale přesto se máme rádi a nic nás nerozdělí. Ani těžký život na ulici.

Opravdu jsem to četl z jejich očí. Viděl to odhodlání jít společně a nerozdílně životem, jež vyplývalo pevným spojením rukou muže a ženy. 

Když prošli hrdě kolem mě, nedalo mi to a otočil se za nimi. Bylo to dojemné. Řekl jsem si. Kolik takových dojemných situací za den vidíš? Přemýšlel jsem a vzpomínal. Vzpomínal kolik potkám během dne dvojic manželských či partnerských držící se takovým odhodláním za ruce. 

Jisté potkávám, ale je to jiné. Většinou drží v ruce mobil, nebo se nedrží vůbec, nebo tam není ten stisk. Je to prostě jiné. To poznáte. I z výrazů tváří, očí.

Každý má právo na Lásku i bezdomovci i když zrovna tohle právo není zakotveno v Ústavě. 

Ten, kdo umí vidět v bezdomovcích lidi, neopovrhuje jimi. 

Vždyť jsou to lidé jejichž životní osud neznáme. Nesuďme. K Lásce nepotřebujeme vily, auta za milióny, exotické dovolené, platinové kreditní karty, nóblesní večírky a párty. 

K Lásce jak vidno stačí pevné sevření ruky muže a ženy. A každý to pochopí.

Z náhodného, dojemného setkání sepsal: Chalupský Pavel