Očekávání samo o sobě je velice záludná věc. My si dopředu uděláme na cokoliv nějaký názor, náhled a ten vnímáme jako správný. Pak jsme konfrontováni se skutečností, která je mnohdy jiná.
Pak zákonitě dochází k deziluzi, zklamání. Pokud se bude jednat jen o případný film v kině, to se dá zvládnout, ale v partnerských vztazích je očekávání a následná deziluze velmi zraňující.
Je to přímo zdroj potenciálních vztahových problémů. My očekáváme od partnera něco, máme v mysli svoji nějakou představu a najednou NÁŠ partner tu naši myšlenkovou představu nenaplní. Alespoň ne tak, jak si myslíme. A už je pověstný oheň na střeše. My žijeme neustále v představách, že NÁŠ partner nás přece zná tak dokonale, že umí číst i naše myšlenky. Vždyť jsme spolu tak dlouhooo.
Problém ale je v tom, že ani MY sami se v našich myšlenkách kolikrát nevyznáme, natož partner. To si ale málokdy uvědomíme.
Očekávání je spojeno s našimi představami, které si vytváříme ve své mysli. Krásně se řekne, uč se neočekávat. To je ideální stav, ale víme že to není vůbec, ale vůbec jednoduché.
My se pořád na něco buď těšíme, nebo z něčeho máme pořád strach. Pořád něco očekáváme, buď to, nebo ono. Očekávat něco s neutrálním myšlenkovým postojem je hodné mistra. Znám osobně pár lidí, kteří sami říkají. Pokud se na něco těším, nikdy mi to nevyjde. Podvědomě se pak brání přirozené lidské potřebě těšit se.
Ano, těšit se, očekávat, je přirozené. Otázkou je míra našeho těšení. Pokud je naše těšení, očekávání v nepřirozené míře, může se stát, že nebude vyslyšeno, a pak nastoupí nepřiměřené zklamání.
A to je jádro věci. Čím větší těšení, očekávání, tím větší může být naše zklamání z nevyplnění očekávání. Je to jako mořské vlny. Na rozbouřených vlnách se těžko plave. Čím menší očekávání, tím menší pravděpodobnost ze zklamání.
A o to právě jde.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
