Já bílou. Nevidím v tom žádný rozdíl. Neposuzuji člověka podle tohoto atributu. Je to pro mě nepotřebné, malicherné, nic nevypovídající o tom, jací jsme lidé.
I proto jsme rozdílní v barvě kůže. Máme se naučit ctít jeden druhého pro jeho charakterové vlastnosti, schopnosti, vědomosti, a ne apriori odsuzovat pro barvu pleti.
Házet všechny do jednoho pytle. To nám jde opravdu dobře. Hlavně mít po ruce pořááádně velký pytel, aby se tam všichni vešli, neb se to netýká jen barvy pleti. Když ale ta pleť je asi nejzásadnější.
Povím krátký příběh. Děkuji za to, že jsem měl možnost poznat jednoho člověka. Emigroval s rodiči v 90.letech do Velké Británie, kde se postupem času stal policistou. Zde se naše cesty protnuly. Několikrát jsme se v Čechách setkali, jak soukromě, tak pracovně, a měli tak možnost poznat se navzájem.
S lidmi, se kterými souzníte stačí na poznání málo času.
Je to člověk s velkým životním příběhem, lidským rozhledem a otevřeným srdcem. Oslovil mě mimo jiné i tím, že četl v angličtině knihu, životopis Nelsona Mandeli. Koho z nás by to napadlo. Má totiž v sobě silnou potřebu pomáhat lidem. Nejen ve své komunitě. Prostě lidem dobré vůle.
Bez rozdílu barvy pleti.
size="15pt"Zřejmě i proto byl před časem vyznamenán britskou královnou nejvyšším britským řádem, jehož držiteli je v Čechách pár lidí. Teď patří mezi "elitu". Nejuznávanější novináři s ním chtěli vést rozhovor. On, obyčejný muž snědé pleti.
Děkuji, že jsem měl možnost jej osobně poznat a nazvat jej kamarádem. Když přijede do Čech, je pro většinu jen cikán. Pro mě je to Člověk. Člověk, který nám všem ukazuje Cestu. Má snědou pleť. No a co.
Můj kamarád se jmenuje Petr Torak. Hrdý český Rom. Zkusme si jméno zapamatovat. Mám pocit, že o něm ještě uslyšíme.
Z myšlenek a osobních setkání napsal: Chalupský Pavel
