Bylo krásné lednové dopoledne. Nemrzlo až praštělo jako v Ladových kresbách, a tak jsem v pohodě došel k monstrozní modle dnešního sportu.
Tou modlou je fotbalový stadion.
Koukám na sprejerské výtvory fotbalových fanoušků hrdě zvaných, a samotnými kluby uctívaných, Ultras. Dost často se vyznačují odvoláváním se na vlastenectví jak ke svému zbožnému klubu, tak i k češství. Soupeřící kluby včetně zahraničních jsou ostrakizovány, zesměšňovány, hanobeny.
Nevím. Možná to vše je ještě v rámci jakýchsi psaných i nepsaných regulí. Možná je to jen myšlenkový exces pisatelů. Možná je to jejich životní názor. Možná je to…
Tak stojím a čtu. Je mi tak nějak smutno na Duši, když čtu názory hanobící soupeře ať místního či zahraničního jen proto, že je to sportovní soupeř. To vše zabaleno do krásných slov o vlastenectví. Vlastenectví ke svému klubu a vlasti. Žádný sportovní soupeř, ale takřka nepřítel. Policejní manévry jsou již nutností.
Tak jdu podél těchto nápisů a najednou čtu jiný nápis. Zastavil jsem se a lehce nevěříc svým očím jej čtu dvakrát.
“Vlastenectví je láska k vlastními národu, nikoliv nenávist k jiným”.
Tečka, konec a zkratka jména T.G.M.
Netřeba víc dodávat.
Z procházky krajským městem podél fotbalové modly sepsal: Chalupský Pavel
