Když jedete s vnoučaty na hory.

Jo, maminky to nemají jednoduché. Každodenní starosti o ratolesti. No, co ale potom MY dědové, když se rozhodneme k všeobecné radosti maminek vzít vnoučata na hory. Stačí i na jeden den. A pak to začne…  

dědo já nemám čepici, oznámí mi ve vlaku osmiletý vnuk.

Ale pěkně od začátku. Konečně je zima jak má být. Nejen na horách, kde se to předpokládá, ale i ve městech je na zimní radovánky sněhu dost.. Přesto hory jsou hory.
Takže jsem v týdnu oznámil v rodině, že v sobotu vyrážím na jednodenní lyžařský výlet na hory a kdo z vnoučat chce a může, jsem připraven.

Vnučka i vnuk mi hned oznámili jedemeeee. Ostatní ratolesti jsou buď nachlazené, nebo moc malé. V pohodě, to vše zvládnu. Nejedu s nimi poprvé. V sobotu ráno jsme nastoupili do vlaku směr Železná Ruda. Tenhle ranní spoj má jednu nevýhodu, a to velkou, že musíte v Klatovech přestoupit z rychliku do pomalíku, jak říká vnuk.

No a co ta nevýhoda znamená? Zasvěcení již ví. Jakmile nasednete do vlaku, kde řádně funguje topení, je nutno se vysvléci z x vrstev oblečení, neboť jak říká klasik. Není špatného počasí, jen špatného oblečení. Takže děcka vysvléci. 

Potom je ale nutno bedlivě hlídat železniční stanice, nebo čas přijezdu do Klatov, abychom se stačili včas obléci, pobrat veškeré čepice, rukavice, batohy, lyže, boby atd. Tohle vše jsme zvládli, takže jsme přestoupili v pohodě a klidu v Klatovech do pomalíku. 

Usadili jsme se, provádím vizuální kontrolu a najednou mi vnuk říká. Dědo já nemám čepici. Prohledá batoh a nic. Vysypu jeho batoh, nic.  Říkám dětem, že asi zůstala v rychlíku a jsem rozhodnut tam zaběhnout. Děti pojal strach, že to nestihnu a odjedou sami. Na vteřinu jsem to pochopil, ale 7 minut do odjezdu pomalíku mi dodalo rychlost hodna sprintéra.

Vyběhnu z vlaku, šup po schodech do podchodu, šup po schodech z podchodu, teď najít správný vagon kde jsme seděli. Hurá, našel. Vběhnu do kupé, které prohledávám i po čtyřech jak policejní protidrogový pes a NIC. Holt, co se dá dělat, děda to neuhlídal, tak koupí novou. Následuje opětovný sprint zpět do pomalíku. 

Vnoučata jsou jako na trní zda to děda stihne. Stihl. Usednu a říkám. V kupé čepice není. Najednou se vnuk bezelstně usměje a vytáhne čepici. Měl jsem ji v kapse bundy hlásí a opět bezelstně řekne.

No, alaspoň jsi se dědo proběhl. 

Já si v tu chvíli uvědomil, že záda už mám v pořádku a zase doběhnu autobus a teď i vlak. Nezbylo mi, než se tomu všemu zasmát. Chápu, maminka by nejdříve prohledala batoh, bundu a do druhé vlaku by určitě neběžela:)).

Vnoučatům a čepicím zdar.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel