Někdo má svého právníka, někdo svého lékaře, někdo svého policistu, někdo svého soudce. Já se mám. Já mám svého...
Metaře.
Každý den se s ním vídám cestou do práce. Má svůj rajón v centru města kde pracuji. Již z dálky vidím jeho zimní bundu s reflexní oranžovou vestou a zelené maskáčové kalhoty. V jedné ruce koště a ve žluté plastové popelnici kterou táhne za sebou má lopatu. Ale pořádnou.
Při své práci je poctivý. Ať mrzne, či nemrzne, vždy ho vidím jak zametá pokud možno i každý nedopalek od cigarety a jiné věci, které lidé odhazují jak je napadne. Když bylo město pokryto sněhem, vyměnil koště za hrablo, či sekáč na led a čistil lidem chodníky. Pracovat celý dny venku v zimě, je úctyhodné. Letos obzvlášť.
Vždy jsem ho pozdravil. Byl překvapený. Kdo by zdravil metaře, že? Když jsem to několik dní opakoval, přestal zametat a dali jsme se do řeči. Říkal že je rád že má práci a je mu úplně jedno, že zametá ulice.Vždy jsem mu poděkoval za to, co pro nás dělá. Byl tím překvapen. Já byl zase překvapen tím když říkal, že ho ta práce baví. Bylo to vlastně na něm a na jeho práci vidět.
Víte, je úplně jedno jakou práci máme. Jde o to, zda tu práci děláme rádi, zda nás naplňuje, uspokojuje a posouvá nějakým způsobem dál.
Mám za to, že práce "mého" metaře je pro naše město stejně důležitá, jako práce primátora. Nevím, nevím, zda by to pan primátor takhle vnímal.
Já mám ale jasno.
Zítra zase pozdravím "mého" metaře. Primátora nevídám vůbec. Má prý superba. Nového..
Z prožitku při cestě do práce sepsal: Chalupský Pavel
