Někdy krátce přemýšlím nad tématem, někdy to přijde samo. Většinou samo. Však to znáte. Chcete příklad? Jdu v sandálech po ulici a nejednou…
kamínek v botě.
Běžím v lese v botaskách a najednou... kamínek v botě.
Xkrát si říkám, a Vy asi taky, jak se mi ten malinkatý kamínek mohl dostat při chůzi, či běhu do boty. Mnohdy několikrát za sebou.
Je to leckdy k vzteku. Je to většinou v okamžiku, kdy to nejméně očekáváte, či potřebujete. Zrovna dneska. Běžím lesem, běžím v pohodě a najednou kamínek v botě. Říkám si, to doběhnu domů. Jenže kamínek si usmyslel, že nee. Nějak, ani nevím jak, když mám botu uvázanou celkem na pevno, se přemístil pod chodidlo. Jak to dokázal, nechápu. Jsem nucen přerušit běh.
A tak si říkám proč. Proč se mně zrovna teď, jakýmsi záhadným způsobem, dostal kamínek do boty. Zrovna, když jsem chtěl doběhnout až domů bez přestávky.
Bez odpočinku.
A pak mi došlo. Právě proto. Nic není náhoda. Proto ti spadl malinkatý kamínek do boty aby jsi se zastavil. Neběháš přece pro to, aby jsi sám sobě dokazoval, že doběhneš domů bez odpočinku, aby jsi se mohl pochválit, jseš dobrej. O to přece nejde. Nemělo by jít. I když se několikrát zastavíš, je to v pořádku. Už jen to, že jsi se rozhodl jít běhat a jestli poběžíš, či půjdeš, je úplně jedno.
Co takhle zkusit žít bez niterné, neustálé potřeby chvály. Já vím, je to příjemný pocit. Ale víme sami, jak mnohdy očekáváme chválu a NIC. Pak poznáme co je to zklamání.
A mnozí s tímto pocitem žijí celý život v očekávání, že přijde…
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
