Slovo, které se již několik let vznáší a pluje veřejným prostorem. Mnohdy vzbuzuje emoce. Být solidární je jistě krásná věc. Každý z nás jím někdy byl. Ale není solidarita jako solidarita. Je to čím dál více ožehavější téma.
Až krajní situace, krajní mez ukáže jak jsme solidární.
Proto jsou krajní, mezní situace dobrou životní zkouškou. Odhalí, svlečou nás donaha. Neskryjeme se. Jdou mnohdy až na naši dřeň, na základ našeho člověčenství.
A to je dobře.
Nikdo z nás nemůže odpovědně říci, jak by se v krajní situaci, či mezi zachoval. Jaká míra solidarity by se v nás probudila. Můžeme si to jen myslet. Situace je ale mnohdy jiná. Ano, jsou jisté osobnosti, určité typy lidí, které bez velkých slov dokáží obstát. I za solidaritu se mnohdy platilo životem.
Čest a sláva jim. Také mnozí mají své pomníky. Mnozí ne.
Život ale přináší i drobné krajní situace či meze, které nám dají příležitost projevit solidaritu, sounáležitost.
Dovolím si tvrdit, že je jich více. Tyto drobné situace nás zocelují, cizelují, šlechtí a připravují na situaci, kdy bude zapotřebí více solidarity, odvahy, rozvážnosti, více empatie, rozvahy, klidu. Vnitřního klidu.
Život se skládá z každodenních situací, které obnažují náš charakter. Naše lidství, naše vědomí, naši sounáležitost. Sounáležitost nejen s ostatními lidmi, potřebnými lidmi, ale s celou naší Zemí.
Někdy si koupíme solidaritu formou novodobého odpustku. Pošleme drobný peníz tu na hladovějící děti v Africe, tu do psího útulku, a pak si v klidu pustíme telku. Máme splněno. Již čtyři naše generace žijí v míru. Nebyli jsme vystaveni válečným krajním situacím. Díky za to. Přesto nám stačily i relativně lehké mírové situace, které nám ukázaly, že to s naší lidskou solidaritou nebude až tak jednoznačné. Spíš povrchní. Přitom se stále odkazujeme na naše křesťanské základy, hodnoty.
Je to k zamyšlení. Hlubokému zamyšlení, ale chápu, že to může být úhel pohledu.
Jak to vidíte Vy?
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
