Čučím kolem sebe. Ne pod sebe, ale kolem sebe. Ano, občas zakopnu a mám co dělat se zemskou přitažlivostí, ale přesto to stojí za to. Učím se všímat různých niancí. Jako například......
...maminka a dítě. I já jsem byl jako malé dítě voděn za ruku. Moc dobře si ale pamatuji, jak jsem v určitém raném věku mámino ruku odmítal s tím, že už nejsem malý kluk. Moc dobře si zároveň pamatuji, s jakou nelibostí to moje maminka nesla. Pořád na to zapomínala a já jí to neustále připomínal.
Chtěl jsem cítit volnost, samostatnost, nespoutanost s matčino rukou. A to nejen fyzicky. Maminka naopak chtěla stále cítit to své maminkovské mateřské pouto, to ochranářské křídlo.
Chápu. Matky mají jiné mateřské smysly, vjemy, pocity a pudy než my muži. Přesto si říkám v pořádku, ale odcamcať pocamcať. Proč?
Právě to mě vedlo k zamyšlení, když na ulici často potkávám maminky jak vedou za ruce své náctileté děti. Mám smíšené pocity. Mám pocit, že si tím maminky něco nahrazují. Možná si řeknete co je ti do toho, starej se o své.
Taky pravda. Já si ale vždy vzpomenu na své pocity, když mě maminka držela za ruku i když jsem to odmítal. Nebyly příjemné. Nevím. Možná to ty náctileté děti vnímají jinak. Možná. Je zajímavé, že u tatínků to nevidím.
Možná je to taky tak, že tzv. mateřské pouto nenechá rozvinout dětskou osobnost. Pod pocitem mateřského pouta budou maminky opečovávat a ochraňovat své děti i v dospělosti se slovy jsem přece tvoje máma a mám o tebe strach. Netřeba mít strach.
Netřeba implementovat do dětí strach. Ani do sebe.
Asi se dotknu citů mnohých maminek, ale to nemá s mateřskou láskou nic, ale vůbec nic společného. Mateřská láska je o svobodě,důvěře a nemá nic společného se strachem.
Proto si podvědomě nepřipoutávejme děti k sobě, ale dejme jim tu pomyslnou volnost a důvěru. Vyplatí se to.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
