Dobře zpracovaná reklama, či jak se dnes znalecky uvádí marketink je alfou a omegou podnikání. Jak už řekl Henri Ford. Máš-li jeden dolar, půl dej do reklamy. Jo, Amerika se v tomhle směru vyzná.
Zamyslím se nad importovanou kulturou stravování a návštěvou kina.
Před pár lety jsem na náměstí v Plzni a potkal školní výlet. Byly to děti tak ze 4-5.třídy. Paní učitelka mě zastavila a chtěla se na něco zeptat. Myslel jsem si, že chce poradit kudy tudy do muzea loutek, nebo něco podobného, vzdělávání dětí prospěšného. Její otázka mě přímo uzemnila.
Pane prosím vás, kde tady máte Mc Donald". Za ní stálo asi 30 malých dětí a já nevěřil vlastním uším. Ptám se paní učitelky. " Vy jste přijeli do Plzně proto, abyste navštívili Mc Donald?". Odpověď zněla. " No, kvůli tomu úplně ne, ale děti mají hlad a chtějí jít do Mc Donald". Byl to školní výlet z jednoho malého městečka poblíž Plzně.
Přiznám se, že jsem se zachoval tak jak jsem se zachoval. Nevím zda správně, či ne, ale jednal jsem v tu chvíli impulzivně. Poslal jsem paní učitelku opačným směrem. Vzpomněl jsem si totiž na mé školní výlety, kdy jsme všichni měli s sebou poctivé domácí svačiny, ovoce, a láhev s vodou a šťávou. Dnes by domácí svačina na výletě byla ostudou.
Děti dostanou x korun na cestu a NĚCO si kup.
Po dlouhých letech jsem navštívil kino. Respektive multikino. Před vstupem mi slečna uvaděčka nabízela obří kornout s popcornem a colu. Nechápal jsem. Říkám jí, že jdu do kina, dívat se na film a ne svačit a navíc rušit ostatní návštěvníky. Byl jsem odměněn nechápavým pohledem. V kině jsem zjistil, že jsem více méně jediný, kdo nic nepožírá, nepije, nemlaská, nešustí a jiným způsobem nevyrušuje.
Byl jsem" fascinován". Nejen filmovým prožitkem, ale celkovou kulturou sledování filmu. Když film skončil, byl jsem "fascinován" podruhé, když jsem viděl na podlaze, na kobercích rozsypané zbytky kukuřice, vylité nápoje a samozřejmě obaly od toho všeho. Spokojení návštěvníci kina spokojeně odcházeli, zanechávajíc na podlaze to, co tam zanechávat neměli.
Již s našim odchodem přicházela starší paní uklízečka s velkým průmyslovým vysavačem a hadrem, aby to po NÁS uklidila. Přijdou přece další diváci a chtějí sedět v čistotě. Opět přijdou s popcornem a colou a tak to jde pořád dokola. S útrpným tónem jsem se jí omlouval, že já jsem ten nepořádek neudělal. Její odevzdaný pohled nad marnotratnostíí její práce mi dlouho utkvěl v mysli. Co to příště neuklízt? Třeba by někdo pochopil.
Jaký signál vysíláme do společnosti? Neúcta! On to někdo uklidí!
Je tohle ještě kultura?
Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel
