Tak to je téma, které se dotýká nás všech. Ať jsme byli v roli dětí, či v roli rodičů, nebo nakonec v roli prarodičů.
Není výchova jako výchova. Dovolím si tvrdit, že v tomhle směru neplatí obecná pravidla, protože každý jedinec je jiný. Díky za to. Vidíme to sami jak na sobě, tak na svých dětech, u kterých jsme se snažili aplikovat stejné, či podobné modely výchovy, které jsme převzali více méně od svých rodičů.
Jak si nyní užívám roli dědy, víc a víc si uvědomuji, že je důležité a potřebné, pokud možno co nejméně intervenovat do tzv. výchovy. Zkusme si uvědomit, že lidský jedinec a zejména dítě se nejvíce učí prožitkem a pozorováním.
Každodenní mentorování přestane dítě velice brzy vnímat. Příklad? Znáte ty věty – kolikrát jsem ti to říkal, ty mě vůbec neposloucháš, ty mě neslyšíš, ty mě… Jako dítě jsem je slyšel mnohokrát a jako rodič jsem je automaticky mnohokrát používal. Kdo nás v životě učil výchově?
Dítě má proti nám tu ohromnou výhodu, že když si hraje, tedy když je ve svém dětském světě, je v něm zcela plně ponořeno. Jednoduše vypne okolní svět. Mnohdy i nás.
Je tedy opravdu nutné děti vychovávat? V co nejmenší míře určitě ano a to tak, že stačí žít slušným způsobem života a dítě se přidá samo. Výchova není dril, není o mentorování, ale o vlastním příkladu.
Buďme tedy prosím tím dobrým příkladem.
Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel
