I tohle je kousek štěstí. Radosti a prožitků štěstí není nikdy dost. Každý z nás si umíme radost sami udělat, kousek štěstí prožít a když nám k tomu pomůže někdo druhý, tím lépe. Vše jsem potkal…
v lese.
Ano v lese. V “mém” lese. Před pár lety jsem se odstěhoval z městečka, kde jsem měl za zahradou les, který jsem vnímal jako “svůj” a taky jako o svůj jsem se staral. Už jsem o tom kdysi psal. Uklízel jsem ho od různých odpadků, a že jich bylo opravdu požehnaně, dával jsem oporu vyvráceným stromům aby mohly dál růst a žít atd. Prostě běžná věc.
Včera jsem se rozhodl, že “svůj” les opět navštívím. Váží mě k němu mnohé a mnohé, velice krásné vzpomínky. Vždy jsem se z lesa vracel vnitřně obohacen. Proto jsem se o něj staral.
ON mi dával a já MU to vracel.
Procházím se lesem, kochám se, vzpomínám na různé prožitky. Tady jsem našel kupu lišek, tady kupu chorošů, tady jsem našel pneumatiku od traktoru, tady kanystr od oleje, tady jsem podepřel vyvrácený doubek (už krásně zakořeněl a roste dál), no prostě paráda.
Potom jsem si uvědomil, že jsem celou tu dobu neviděl žádný odpad. Co to? Že by lidé již pochopili? I to je možné.
Když se vracím k autu, najednou vidím v křoví plastovou tašku a kousek dál vyčuhuje z borůvčí plastová láhev. Jedna, druhá, pak plechovka od piva.
Věřte nevěřte, měl jsem opravdu radost, že jsem přece jenom něco našel a že opět můžu splatit “mému” lesu to, co nám všem dává.
A přitom jsem prožil i chvilku štěstí. Takové to mrazení po těle. Pevně věřím, že mnozí z Vás tyhle pocity znáte a prožíváte. Jak málo vlastně stačí?
Z prožitků v lese sepsal: Chalupský Pavel
