..chtěl bych mít pod širákem kousek nebe...Dovolil jsem si ocitovat úryvek písně táborové klasiky. I když je stará desítky let, zpívá se stále a mám pocit, že nebude zapomenuta. Proč?
Protože štěstí kolem sebe hledáme ne desítky let, ale co lidstvo je lidstvem. Štěstí patří snad mezi nejfrekventovanější slova, navzájem si je dokonce přejeme. Nic proti tomu, to je v pořádku.
Jen jsem si vzpomněl na kraťoučkou povídku o štěstí, o kterou bych se chtěl s Vámi podělit, neboť je z mého úhlu pohledu a vědomí velice poučná.
Když Stvořitel stvořil Zemi a člověka, tak přemýšlel kam uschová štěstí, protože věděl, že ho člověk bude neustále hledat. Chtěl ho tedy uschovat na dno oceánu, ale pak si řekl, že se pro něho jednou člověk potopí a najde ho. Tak ho chtěl uschovat na nejvyšší horu. Tam ale člověk také jednou vystoupí. Tak ho napadlo zakopat štěstí do nitra Země. Tam se ale také jednou může prokopat.
Pak přišla spásná myšlenka.
Štěstí uschová do nitra člověka.
Věděl, že tam ho člověk hledat nebude. Věděl, že člověk bude vždy hledat cokoliv jinde, než v sobě samém. A tak učinil.
Je v tom kus pravdy, neboť MY pořád hledáme něco někde, obracíme se o pomoc či radu někam jinam, přitom nikdo jiný nám nemůže lépe poradit, či pomoci než MI sami.
Tak je to i se štěstím. Pořád a stále hledáme vně, jsme doslova závislí na vnějších podnětech. Já budu šťastný až......Pak toho docílíme a zjistíme, že pocit štěstí je velice pomíjívý, a tak se zase honíme za dalším pocitem štěstí.
Jo jo. Nemáme to MY lidé jednoduché. Proto se zkusme zastavit a zapřemýšlet nad pomíjivostí štěstí, které je postaveno na hmotných požitcích. Štěstí je přece stav našeho ducha, našeho stavu vědomí.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
