Berte prosím tohle slovo doslova a do písmene. Jde mi o pokus stanovit určitou pomyslnou citově výchovnou prioritu. Jde o hendikep ovlivňující člověka na celý život.
Mobily, značkové oblečky, dovolené kdesi? Děti jako v bavlnce. Děti které nepoznaly nedostatek. Děti mající nač si vzpomenou. Děti, které si ničeho neváží.
Jsou i děti, které nežijí jako v bavlnce, které poznaly nedostatek, které nemají nač si vzpomenou a které si umí vážit.
Za dob mé služby jsem vyšetřoval jednu mladou romskou ženu. Byla na drogách, prostituovala a kradla. Měla děti. Znal jsem je a viděl v jakém prostředí vyrůstají. Časem děti přešly do pěstounské péče jejich babičky a dědy. Bydleli společně v panelovém domě.
Když jsem v rámci vyšetřování přišel k nim domů, byl jsem překvapen. Hodně překvapen. Byt jako klícka. Uklizený, vyzdobený, útulně zařízený. Doslova a do písmene. V rohu obývacího pokoje pianino. Všude fotografie dětí a vnoučat. Ano bylo jich hodně.
Byl již podvečer, a tak jsem se optal, kde vnoučata jsou. Opět jsem byl překvapen. Hodně překvapen.
Vnuk je v hudební škole a vnučka na baletu, říká jejich babička. Ufff. Máma feťačka a její děti....To mi tak nějak nejde dohromady.
JDE. Jde jen o to, kdo a jak se dětem věnuje. Citově. Kdo vytvoří dětem domov. Citově.
Přijal jsem pozvání na čaj a domácí bábovku. Za chvíli děti přišly. Skoro jsem je nepoznal. Nejen že byly čistě oblečené, ale vyzařovala z nich dětská radost, přímo bych bych řekl dětská Láska k babičce, dědovi a naopak. Dávaly si ji totiž nepokrytě najevo. Dostaly pohlazení a vlídné slovo. A tak jsem pochopil.
Děti, které vyrůstají bez Lásky, mají největší hendikep.
Zde dostávaly to, co nezažily. To je to "jediné" co děti potřebují.
I když byla babička negramotná, uměla dětem dát to, co mnozí gramotní rodiče i s tituly neumí.
Tenhle zážitek jsem pak mnohokrát vyprávěl při svých přednáškách na školách.
Z prožitku sepsal: Chalupský Pavel
