Jako malý kluk jsem hltal jeho pohádky. Byl jsem okouzlen Princeznou na hrášku, Snil o Malé mořské víle, statečném Cínovém vojáčkovi, kouzelném Křesadle a statečném chlapci, který řekl pravdu, že …
Cisař je nahý.
Ano, je to z pohádky Císařovy nové šaty. Je to nadčasová pohádka. Pohádka, která byla napsána v 19. století, ale přesto vidím podobenství.
Císař je lapen ne svojí marnivostí, ne jasnozřivostí, ale sebestředností. Svým egoismem. Svojí představivostí o své jediné pravdě, kterou si mnohdy upraví k obrazu svému tak, aby vyhovovala jen jemu, či jeho blízkému okolí. Jeho rádcům, poradcům, patolízalům, davu. Všichni jednohlasně nadšeně vykřikují jaké má
“krásné šaty”.
Císař je nadšen. Rád projevuje svoji “moudrost” citáty opravdových velikánů. Rád se cítí být obdivován davem. I proto rád využívá svých císařských privilegií. Tu rozdá pár knížecích, pardon přece císařských rad, tu slovně zesměšní pár poddaných, tu udělí v rámci svých císařských pravomocí
amnestii nevinným podvodníkům, lupiči či vrahovi.
Proč?
Dav si to žádá. Dav císař miluje, a dav miluje císaře. Je to symbióza. Je to přece vzájemně výhodný vztah. Jeden bez druhého nemůže existovat. Proto si předávají lehce páchnoucí energii.
Páchnoucí?
Ano. Nikdo z rádců, nikdo z poradců, nikdo z ministrů, nikdo z davu si nedovolí říci to, co řekne malý chlapec v pohádce.
Císař je přece nahý.
P.S: Přetvářky a prebendy jsou přece tak výhodné a podobnosti s dneškem možné.
Z myšlenek při čtení pohádky vnukovi sepsal: Chalupský Pavel
