Ne náhodou se ke mně dostala informace týkající se jednoho státního svátku v jedné daleké zemi. U nás jak jsem zjistil máme už 13 státem uznaných svátků, to zní krásně. Ten o kterém se chci ale zmínit tam není.
Rozumím tomu, že jiný kraj jiný mrav, jiné náboženství, jiná kultura, jiné tradice, jiné zvyky, jiné...Dokážeme najít desítky argumentů.
Dokážeme si ale představit státní svátek v takové podobě, jak probíhá na malém indonéském ostrově Bali? O jaký svátek se jedná?
Je to den Ticha.
Nechci se zde rozepisovat o podrobnostech., Nezažil jsem ho, ale znám ho lehce z vyprávění syna, který jej prožil. Je to svátek, kdy se celá země uloží k Tichu. Něco jako z české pohádky o Šípkové růžence. Celá země se zastaví, ztichne, úřad neúřad, továrna netovárna, letiště neletiště, obchod neobchod. Od rána jsou lidé doma´pěkně v tichu jen se svým alter ego. Ulice jsou liduprázdné, i okna musí být zatemněná, aby případné světlo nepronikalo ven.
Celý ostrov je nejen ponořen do ticha, ale i do tmy. Celý ostrov, všichni lidé.
Dokážeme si něco podobného představit u nás? Uctíváme MY vůbec nějaký náš svátek navíc státem uznaný? Možná tak svůj osobní, nebo na Josefa. Jsou ty naše státem uznané svátky vůbec svátky v naší mysli? Vždyť se na to podívejme. Nejdříve zaplníme obchody, abychom náhodou netrpěli hladem. Opravdu hladem? Spíše trpíme přežraností. Pak si zjistíme jaké bude počasí a jak volno spojíme s případným víkendem, či pár dny dovolené. To aby se nám to vyplatilo. A pak svátek nesvátek, hurá pryč.
Žádné zastavené, žádné zamyšlení, žádné ticho, žádná tma. Co by na to řekli naši ekonomové? Rychle by spočítali o kolik % by kleslo HDP. Vždyť to je ten nejhlavnější ukazatel. To je naše modla, naše mantra. Ne ticho, zastavení a klid. Naopak. Pořád se za něčím honíme, až nás to samotné dožene a zastaví. Pořád dokola, pořád dokola.
Tak co. Dokážete si takový svátek představit u nás? Já ne, ale jsem pro.
Z myšlenek a vyprávění sepsal: Chalupský Pavel
