Dětský vděk a předsudečná mysl.

Aneb, jak jsem se dostal do rozpaků. Pracovní povinnost mě již pár měsíců přivádí do DNP – dočasné nouzové přístřeší, určené pro běžence z Ukrajiny. Týden tam byly matky s dětmi. Cigánskými dětmi, které mě  začaly…  

objímat. 

Byl jsem  rozpacích. Tohle jsem opravdu nečekal.

Proč? Za co?

Vždyť jsem se jen na ně usmíval, povídal si s nimi, prostě se k nim jen vlídně choval.

To jim stačilo. Děti na to reagovaly tím, že jakmile mě druhý den uviděly, hned mě začaly jedno po druhém objímat. Dokonce se předháněly, kdo mě obejme dřív. 

Bylo to opravdové vyjádření vděku, které jsem dlouho nezažil. Až od cigánských dětí. Přiznávám, že to bylo dojemné. A přitom stačilo tak málo. Stačilo je pohladit, usmát se, projevit pochopení. Děti se mi odvděčily svojí základní dětskou přirozeností. 

Bylo vidět, že jim vlídnost, laskavost, pochopení, pohlazení prostě chybí. A myslím, že nejen od svých maminek.

Když nás takhle viděl jeden pracovník DNP, tak mi jen řekl, dávej si pozor na kapsy. 

Mohl si to odpustit. Říká se tomu předsudečná mysl. Už takhle malé děti ale vnímají, chápou, že nejsou vítané, že nejsou přijímané jen proto, že jsou jiné. Že jsou tmavé pleti, že jsou to cigánské děti.

Děti za to nemohou.

Nemohou za to, do jaké rodiny, do jakého prostředí se narodily. Nejde přece o rasu. Všichni máme jednu rasu. Lidskou.

Byly tam asi týden, poté odjely zpět na Ukrajinu. Nebudu řešit důvod a motivaci jejich příjezdu ani odjezdu. Chci jen poukázat na dětský vděk za úsměv a pohlazení. A na předsudečnou mysl, stigmatizaci, která je provází už od jejich dětství.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel