Jsou různé druhy dětských pravd, polopravd, nepravd. či bájného lhaní. Děti žijí v jiném světě. Dětském. Neberme jim ho, i když se velice liší od našeho dospěláckého. Jejich pohled je jiný než náš. Někdy může být dětská pravda...
bolestivá. Proč?
Vzpomněl jsem si na jeden rádoby zábavný pořad, který před pár léty vysílala Česká televize. Měla to být jakási hra na pravdu mezi rodiči a dětmi, z televize známých osobností, jakási sonda do jejich života. Sonda, jak dalece a hluboce se rodiče a děti znají a rozumí si navzájem.
Je zajímavé, že mi do dnešního dne v hlavě utkvěla jedna pasáž hry, kdy asi 11 letá dcera jedné, v té době přední moderátorky České televize, svým dětským, upřímným pohledem na věc, otevřeně popsala své trable s rodiči. Znělo to jako rozsudek rodičovství.
Stále vidím velice udivené, nechápající, po chvíli rozhořčené obličeje matky, která se snažila dceru v projevu zastavit a bagatelizovat.
Věřím, že to pro ní jako matku a známou osobnost nebylo příjemné, obzvlášť když to bylo veřejně vysloveno v přímém přenosu.
Je hezké, příjemné, pro mnohé určitě vrcholně žádoucí, být každodenně v hlavním vysílacím čase na obrazovce televize. Být každý týden na úvodních stránkách nejen dámských časopisů, dávat zasvěcené rozhovory různým mediím. Být prostě každodenně na očích veřejnosti.
Každé pracovní nasazení má své meze. Dcera zřejmě neměla jinou možnost, jak svým rodičům říci, nebo ji nebylo nasloucháno, jaké má trable, jak vnímá svoji pozici v rodině, co ji těší, jaká má přání, jaké jsou její pocity Necítila pozornost. Tu měla jen její matka.
Co z toho plyne?
Každý z nás si zaslouží mít stejný díl pozornosti, být slyšen, být dotazován na své pocity, trable, stesky, zda se cítí být milován. Ať jako dítě, tak jako partner.
Jakou pozornost, péči a Lásku budeme dávat svým dětem, a to nejen v dětském věku, takovou budeme pravděpodobně dostávat v našem zralém věku.
Mám takový vtíravý pocit, že nám to moc nejde.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
