Dědo, tohle my doma neděláme.

Kam pojedeme na výlet, ptám se vnuka. Dědo, pojedeme do Domažlic. Ptám se proč  Domažlice. Víš, mně se líbí název Doma – žlice. Že jsem jako doma. V poledne si dáme na náměstí oběd a já...

jako vždy poděkuji za jídlo.

Mám na to již dobrých 8 let takový svůj vlastní rituál. Vnuk to sice zná, ale vždy se zeptá. Dědo, co to děláš?

Vždy odpovím. Děkuji přece za jídlo. 

Vnuk vždy odpoví. Tohle my ale doma neděláme. Já vím, odpovídám.

Odnaučili jsme se tomu. A proč mám za jídlo děkovat, ptá se vnuk. Víš, každé jídlo musí někdo vypěstovat, starat se, sklidit, připravit, uvařit a potom přinést Tobě na stůl. A to není samo sebou.

I doma, když si namažu chleba, tak poděkuju. 

Jen si vzpomeňme na filmy pro pamětníky, jak prostý, ano i zbožný lid, před každým jídlem děkoval. Ti lidé věděli. Věděli, jaký je to dar, že to není samozřejmost. Věděli a viděli tu práci za každou porcí jídla. 

Prostě si jídla vážili a ctili. Zapomněli jsme. Rychle jsme zapomněli. Ztratili jsme úctu nejen k jídlu. A tím neúcta k ostatnímu začíná.

Proto jsem se opět naučil za každé jídlo i vodu poděkovat mým malým rituálkem. Nikdy není pozdě začít.

Třeba to vnuk jednou pochopí. 

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel