Díky Bohu jsem byl obdarován. Ano, jsem už pár let dědou. Hrdým dědou a dokonce několikanásobným. Děkuji za to. Je to krásná životní role. Před pár dny jsem jel za synem.
Potřebovali jsme řešit důležité věci týkající se stavby domu. To se musí řešit osobně, ne po telefonu.
Vnučka věděla že přijedu a jen co jsme se přivítali, už mě táhla za ruku do svého pokojíku řka, že si budeme hrát. To se samozřejmě nedá odmítnout. Pro každého dědu, ale i babičku jsou to blahodárné chvíle, které mohou trávit ve společenství vnoučat.
V tu chvíli se opět stávám tu králem, tu šaškem, tu cestujícím ve vlaku, tu vypravěčem pohádek.......jsem prostě vším, čím oplývá dětská fantazie. A ta nezná hranic. Díky Bohu. Až v dospělosti ji leckdy ztratíme. Bohužel.
Po nějaké chvíli si vzpomenu, že jsme se synem potřebovali probrat důležité věci týkající se stavby. Zkouším se nenápadně vytratit z dětského pokojíku s lehkou omluvou, že musím něco důležitého probrat s tátou.
Vnučka to lehce při hraní zaregistruje a já mizím z pokojíku. Jen co začneme se synem probírat stavbu, ozve se z pokojíku: "Dědooooo". Opětuji: "Anitko, počkej chvilku, já teď musím něco probrat s tátou".
To ale Anitka zřejmě slyšet nechtěla, a tak se ozve: " Dědoooo" a když chviliiiinku nereaguji, ozve se slovo, které mě vždy srazí "na kolena": "Dědečkuuuu".
Říkám na rovinu a zcela zodpovědně. V tu chvíli, když slyším tohle oslovení, bych i zdí prošel. Okamžitě přestávám se synem řešit důležité věci a spěchám za vnučkou, která mi chtěla ukázat co namalovala.
Jsou snad důležitější věci než volání vnučky: "Dědečku"? Zatím jsem takové nepoznal a chci věřit, že nepoznám. Je to jako volání divočiny pro domestikovaného vlka. Taky ho nic nezastaví.
Mnozí dědečkové ví o čem mluvím a chápou.
Z prožitku sepsal: hrdý dědeček Chalupský Pavel
