Co je moje, to je přece moje. Co je moje, je moje vlastnictví a na to se nesahá. Moje vlastnictví je přece svaté, tedy nedotknutelné. To určitě. Zde se ale pohybujeme v hmotné rovině. Zkusme si představit, že…
moje děti nejsou MOJE děti.
To je fičák co? Myslím, že obzvlášťě pro ženy nebude tenhle názor stravitelný. Už slyším otázky typu. Jak to, že moje děti nejsou MOJE DĚTI. A čí by asi měly být chytráku. Vždyť jsem je 9 měsíců nosila ve svém těle, byly a tedy jsou mojí součástí.
Mojí identitou.
V jistém úhlu pohledu mají úplnou pravdu. Nelzce o tom pochybovat. Ale..
Zkusme se na zájmeno MOJE podívat trošičku jinak. Jak? No právě z pohledu
nehmotného, z pohledu vnitřního, tedy trochu duchovního.
Zájmeno MOJE a další jeho tvary jsou přivlastňovací. Přivlastňovací se dá chápat i tak, že co označím že je MOJE je MÝM vlastnictvím. Už asi tušíte kam mířím. Přesně tak.
Žádné děti nemohou být MOJE ve smyslu vlastnictví, tedy nároku na vlastnictví. Právě proto jsem se setkal v mnoha případech s lpěním, přímo ulpěním zejména MATEK na svých dětech. Stále jim v hlavě běhal arechetypální vzorec vlastnění.
TY jsi MOJE, MOJE dítě a nikomu tě nedám. TY jsi můj život a bez TEBE nemůžu žít. Nikam neodcházej a buď stále se mnou. Tak se vžily do role vlastníka a nechtěly se toho vzdát.
Určité matky si nejen na podvědomé úrovni stále přivlastňují SVÉ děti a to doslova i fyzicky. Nepochopily, že jejich děti nejsou JEJICH děti, ale jsou to samostatné lidské bytosti se SVÝM životem a je jen na nich, jak s ním naloží.
Jak matka i otec, tedy MY rodiče jsme tu jen od toho, abysme SVÉ děti, které jsme jen společně přivedli na svět, jejich životem provázeli a pokud možno, co nejméně intervenovali do JEJICH života.
ONI si tu svoji školu života musí projít, prošlapat, prozkoumat pokud možno sami.
Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel
