Nejen filmy a knižní romány mají svá pokračování. Když jsem psal nedávno o setkání se srnkou na kraji silnice, netušil jsem, že zažiji pokračování. Tentokrát to nebyla srnka, ale člověk.
Před pár dny jsem jel v koloně aut po velice rušné ulici vedoucí kolem obchodního centra. Venkovní teplota lehce nad nulou a poletoval sníh. Jeli jsme skoro krokem. Přijížděli jsme k autobusové zastávce a z dálky jsem si všiml muže, klečícího na čtyřech na chodníku. Byl to stařec. Marně se pokoušel zvednout, jeho berle ležela opodál. Bylo to vše viditelně snad až z Měsíce, ale nikdo z projíždějících řidičů nezastavil. Viděl jsem jen otáčející hlavy.
Jak to nazvat. Netečnost? Nesoucit? Nelidskost? Nezájem? Nevšímavost?
Bylo to jak ze špatného filmu. Pomalu jedoucí auta. Nablýskaná auta. Milionová auta. A starý nemohoucí člověk na kolenou. Byl to velice nepříjemný pocit. Tristní pocit. Chtělo se mi v autě křičet. No tak zastavte ty svý káry a pomožte.
Jakoby si všichni říkali proč zrovna já. A tak jsem pomalu dojel k zastávce a zastavil. Vyběhnu z auta a pomáhám starci na nohy. Nebylo to jednoduché. Chvíli mně to trvalo. Sám by se opravdu nezvedl. Pak jsme stáli proti sobě a naše oči se střetly. Byl v nich strach, úzkost.
Vybavila se mi ta srnka. Ano, ten strach jsem už někde viděl. Tentokrát to byl strach lidský. Jeho vrásčité čelo a dlouhé vousy poukazovaly na jeho životní příběh. Poděkoval a říkal, že je v pořádku. Jen se mu podlomily nohy. Zvedl jsem mu berli. Požádal o doprovod do autobusové čekárny kde si sedl a čekal na autobus.
Co k tomu říct? Nemám již slov.
Velice nepříjemný prožitek popsal: Chalupský Pavel
