Kdo z nás může zcela zodpovědně říci, že zná svoji životní cestu. Ano. V určité životní fázi je nanejvýš vhodné svoji cestu znát. Ale ať přijde, kdy přijde, nezoufejme.
Nezoufejme ani když nepřijde. I to mohla být naše životní cesta.
Není nic horšího, než vyčítat druhým, že si nenašli svoji životní cestu, že nejdou za svým životním cílem. Kdo nám dal právo, takto hovořit o druhých, byť nejbližších. Vše má svůj zákonitý čas. V mém nejbližším okolí jsem se s tím setkal nejednou. A nejednou jsem byl zcela překvapen, ba přímo ohromen, jak zákonitosti Vesmíru fungují.
Nelámejme pomyslnou, bájnou hůl nad nikým. Někdy jsou životní příběhy a cesty neuvěřitelné. Vlastně uvěřitelné, neboť jsou skutečné. Poznal jsem lidi se zločineckou a drogovou minulostí, a dnes jsou to opravdu v rámci svých možností starostliví otcové od rodin, kteří dbají na to, aby jejich děti šly právě jinou životní cestou. Zcela otevřeně jim říkají o své minulosti a jdou jim příkladem, a ukazují, že jsou i jiné životní cesty. Je to úžasné. Méně slov, více příkladů.
I když jsme ve své době stáli každý z nás na jiné straně pomyslné barikády, dnes se stýkáme, neboť jak mi bylo řečeno. "Ne kriminál, ale Váš přístup k nám, Vaše rozmluvy s námi, když jsme něco provedli, nás napravili". A to už byli dospělí otcové od rodin.
Ano. Šli tenkrát po cestě, kterou znali od svých nejbližších, od svých kamarádů. Zkusili po ní jít. Po nějaké době, která je zcela individuální, si uvědomili, že je to zcestí. Ne cesta. Proto hůl zaražme do země. Možná znovu vyroste strom.
Já také šel po nějaké životní cestě. Pro mnohé nepochopitelné. Když jsem si v 50 letech uvědomil, že je to cesta sebedestrukce, došlo k obratu o 187 stupňů. Jeden vědomý muž mi pak řekl. "Dokázal jsi to, jen škoda, že tak pozdě". Já naopak byl převelice šťastný, že jsem to vůbec dokázal. Co je to 50 let života. Pro někoho podzim, pro někoho polovina, pro někoho třetina.
Nyní si to užívám, neboť už Cestu znám a neměním směr.
Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel
