Být či nebýt.

Ač plně uvědomujíc si svoji spisovatelskou i filozofickou nicotu oproti W. Shakespearovi, dovolím si vypůjčit jeho stěžejní větu z Hamleta a zkusím otázku bytí lehce změnit v kontextu doby.  

Být či mít.

Co člověk je člověkem, chtěl vždy být, ale velice pravděpodobně i mít. Mít cokoliv, co v té době bylo nutné a potřebné k jeho přežití.

Zdůrazňuji k přežití.

Postupem času, jak už to bývá, potřeby mít se rozrůstaly, bytněly, hmotněly, 
a v posledních desetiletích nabývaly na významu a společenském postavení, čili sociálního statusu, jak se hezky učeně říká.

Už nám tak dalece nejde o to být, ale převažuje potřeba mít. To co máš, určuje tvé postavení v sociálním žebříčku. 

Proč jsme změnili směr vnímání sami sebe, práci na sobě, práci na tom, jak se vnitřně rozvíjet, prostě být a nejen hmotně, prostě mít. Proč jsme se zaměřili na to hmotné, na to pomíjivé, na to co není podstatou lidství. Člověka přece neurčuje to co má, ale to, kdo ve své podstatě je. 

Nějak jsme na to v honbě za tím mít zapomněli.

Jak by na tuhle otázku odpověděl Hamlet nevím. Třeba tímto krátkým zamyšlením dojdeme k nějakému vysvětlení, či pochopení, což je vlastně smyslem každého zamyšlení.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel