Televize i tisk nám připomínají, že před 70 lety byly vybombardovány Drážďany a druhý den na to zažila bombardování i Praha. Byl jsem tenkrát u toho.
Bylo mi tenkrát 7 1 roku a bydleli jsme v Salmovské ulici, hned vedle Karláku. Jedna okna vedla do ulice, na druhé straně jsme pak měli nádherný výhled přes nemocniční zahradu na Petřín. To pražské bombardování jsem zažil na vlastní kůži a to dost naplno.
Vzpomínám si, že to bylo před obědem, kdy zazněly sirény, které hlásily blížící se „nepřátelská“ letadla. A my jsme se běželi honem dívat k oknům, protože ty bílé pruhy na obloze byly tak vzrušující, tajemné a nadějné, že už ti Němci konečně dostanou pořádně na frak. Když tu náhle začaly být slyšet vzdálené výbuchy (později jsme se dozvěděli, že to bylo ve Vysočanech a na Vinohradech). Měli jsme tenkrát služku Zdenku, která byla součástí naší rodiny a bydlela s námi. Maminka dala ihned rozkaz: Zdenko, honem s dětmi do sklepa, já jdu otevřít okno do kuchyně. Říkalo se totiž, že když máte otevřená okna, tak že je výbuch nerozbije. Takže jsme naběhli do předsíně, ale byly vzpříčené dveře a Zdenka v panice a v šoku začala vřískat. To zachránilo mamince život, protože vyběhla z kuchyně do předsíně v hrůze co se stalo a jen zahnula za roh, začaly padat bomby na nemocnici na Karláku a na Emauzy. Zavřená okna se v tu ránu proměnila v mrak střepů, které se prohnaly napříč celým bytem. Dveře do bytu se pak náhle otevřely samy od sebe díky těm hrůzostrašným otřesům. Schody ze druhého patra do sklepa jsme se Zdenkou, sestrou a bráchou, kterého Zdenka nesla v náručí, brali po třech. Máma pádila za námi. Ve sklepě už sedělo pár lidí. Všichni jsme byli vyděšení a čekali jsme co bude. Z venčí se ozývalo dunění výbuchů, ale ve sklepě bylo ticho jako v hrobě, totiž všichni seděli jako zařezaní a pouze o rok mladší sestra byla v šoku a usedavě plakala. Trvalo ji to hezkých pár let, než se toho děsivého pocitu zbavila. Pak nějak ten vnější lomoz přestal a my nevěděli co dál. Dospělí rozhodli, že ještě ve sklepě počkáme, ale měli jsme hlad a tak první odvážlivci vyrazili do bytů pro navařené obědy. Zdenka také přinesla polední oběd. Měli jsme přichystáno vepřové v mrkvi, které bylo ještě vlažné. Hrnce byly pečlivě přikryté pokličkami, a tak nám to maminka začala porcovat. K našemu údivu to bylo nepoživatelné, protože to vše bylo plné skla. Zřejmě pokličky, díky tlakové vlně, nadskočily a skleněné střepy stačily „okořenit“ uvařený oběd. K večeru jsme se osmělili opustit sklep a čekalo nás děsivé divadlo. Rohový dům (Salmovská – Ječná) byl totálně v sutinách, dostal totiž plný zásah, a vedle našeho domu, přes proluku, byl uražený kus rohu i se střechou. Dodnes vidím, jak z té díry viselo za nohu kanape. No a přímo před našim barákem ležela peřina, kterou vyfoukla tlaková vlna z naší ložnice. Horní část Salmovské byla už tenkrát asfaltová a na několika místech dohořívaly zbytky snad zápalných bombiček, které vypálily do asfaltu díry, které tam strašily ještě hodně dlouho. Nikde jinde v naší ulici nehořelo,zato výhled na Petřín byl překryt plamennou hradbou. To jak hořela nemocnice, která dostala několik zásahů naplno.
Pak tyto zážitky padaly pomalu v zapomnění. Živě jsem si je připomenul až v roce 1957, kdy jsem se, jako student 3. ročníku, zúčastnil o prázdninách zájezdu do NDR do Drážďan. Mimochodem to byl první možný výjezd do zahraničí a všichni jsme byli nadržení, jak to tam vlastně vypadá. A zažili jsme docela slušný šok. Drážďany byly stále ještě děsivě zdemolované po bombardování. Měli ale pečlivě uklizeno. Podél vybombardovaných ulic byly úhledné hromady cihel a suti seřazené místo stromořadí. Bydleli jsme ve studentských kolejích a dostali jsme německou průvodkyni, rodilou Drážďaňačku středních let. Byla to milá paní a hodně se nám věnovala. Vzpomínám, jak nám ukazovala trosky slavného Frauenkirche, které sice nedostalo přímý zásah, ale Němci v něm měli filmový archiv a tenkrát ještě celuloidové filmy chytly a rozpálily kostel do červeného žáru. Při chladnutí pak popraskal a zhroutil se sám do sebe. Chtěli ho zachovat v tomto stavu, jako památník války, ale nakonec (po sjednocení) ho přeci jen zrekonstruovali. No a při výkladu u tohoto zhrouceného chrámu nám naše průvodkyně vysvětlila, proč Američané vlastně Drážďany vybombardovali. Tenkrát se mezi Němci šuškalo, že to bylo proto, že Hitler chtěl nechat popravit 40 amerických a britský zajatých letců a Američané mu dali ultimátum, že pokud to udělá, tak vybombardují Drážďany. I stalo se, bohužel jak pro ty zajatce, tak pro Drážďany.
Válka je vůl bez ohledu na to, je-li to v Německu nebo na Ukrajině. A co jsou ti, kteří to způsobují?
