Pocit křivdy je bolestivý a nejméně kontrolovatelný lidský pocit. V sobotu 7. dubna vyšel v Lidových novinách v části Orientace/pracovna sloupek – blog Jana Zrzavého s názvem Opice a hněv, který shrnuje, nebo ještě lépe upozorňuje na výsledky výzkumu v Yerksově centru pro výzkum primátů ve Spojených státech. Vypovídá to, vedle touhy po moci, o podstatě lidských konfliktů.
Podstata pokusu: naučili malpy vyměňovat kamínky za plátky okurek. Opice dostala kamínek a když ho na požádání vydala dostala plátek okurky. Protože si cenila plátek okurky víc než kamínek, byla šťastná. Pak vedle postavili nezakrytou klec s jinou malpou, která za kamínky při podobném pokusu dostávala místo okurky bobuli vína, které si opice cení více než okurky. Když to zaznamenala první opice, byla naštvaná a vztek a závist s ní lomcovala, přestože byla až do této chvíle maximálně spokojená.
Pocit křivdy je jeden z nejmocnějších stimulantů našeho chování. Bohužel permanentně zneužívaný při politických manipulacích. Cíleně a „vědecky“ jej zneužíval „vědecký komunizmus“. (Měl jsem kdysi náhodnou příležitost si přečíst rukopis disertační práce policejního důstojníka s názvem „Výchova příslušníků veřejné bezpečnosti k nenávisti k třídnímu nepříteli“. Ještě dneska je mi z toho špatně.) Tento pocit závisti a následné zloby až nenávisti však v nás funguje i bez vnějšího podněcování. Pocit, že máme nárok na víc, než čeho se nám dostává je pradávný, v podstatě relikt opičího způsobu přežívání. Tím, že se „necháme“ rozčílit tou „nespravedlností“ se uvedou v chod podvědomé reakce zakotvené v mozku a jsou vyřazeny centra logického racionálního uvažování. A tady spočívá problém současného světa. Přes veškerý hmotný pokrok, dříve nepředstavitelné technologie, ovládání energií, které mohou doslova zničit svět, máme stále sklon se chovat ve vypjatých chvílích jako opice. Chceme stále více.
Je skutečně čas si uvědomit (teď mluvím k té části lidstva, která neumírá hlady), že toho hmotného máme skutečně nadbytek, bez ohledu na to, zda někdo má víc nebo míň. Je na čase přiznat z našeho nadbytku i něco pro ty hladovějící a mít z toho blažený pocit. Je skutečně čas k duchovnímu růstu, který nás přivede ke schopnosti tuto situaci zvládnout například tak, že budeme mít radost z toho, že druhý má štěstí a dostává něco navíc, co by se mi také líbilo a při tom si uvědomovat jak se vlastně mám dobře a že to vlastně nepotřebuji. Něčemu podobnému se říká osvícení. Možná jste někdy takovéto jedince potkali. Jsou obecně považováni za podivíny a blázny, bohužel. Někteří z nich, například Buddha či Ježíš se stali světoznámí a měli by nám být příkladem. Někteří chodí nenápadně mezi námi, nehlásají nahlas svůj postoj, jen tak jednají. Hledejme je a berme si z nich příklad navzdory tomu, k čemu nás navádí systém v čele s našimi Klausem, Kalouskem a dalšími. Je to však klopotná a nelehká duchovní práce na sobě samém. Výsledek však stojí za to. Budete „nezávisle“ spokojení i když to mnozí z vašich sousedů nebudou chápat. A jako bonus dostanete to, že budete nezávislí a neovladatelní, protože nebude nic, za co si vás mohou koupit.
Berte to i jako podnět k duchovnímu zamyšlení v době velikonoc, kdy si připomínáme, že je možné pro blaho druhých obětovat i život.
