Jsou různá očekávání, která lze naplnit. Jsou očekávání pozitivní, jsou ale i očekávání negativní. Povím vám reálný příběh a s ním spojená očekávání obou typů.
Paní Pernická se svým synem Rudolfem před fotografií svého nespravedlivě zavřeného manžela, vánoce 1949rodina
Příběh první
Rudolf Pernický (*1.6.1915 v Krhově u Valašského Meziříčí, † 21.12.2005 v Praze). Vystudoval vojenskou akademii a byl vyřazen jako dělostřelecký důstojník. Byl příslušníkem československé zahraniční armády působící během II. Světové války ve Francii a Velké Británii a velitelem výsadku Tungsten na území protektorátu v r. 1944. Již v listopadu 1948 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu byl, místo navrhovaného trestu smrti prokurátorem Vašem, nakonec odsouzen na jaře 1949 na „pouhých" 20 let těžkého žaláře, ke ztrátě hodností a titulů a ke ztrátě vyznamenání a občanských práv. Prošel věznicemi Na Borech, v Opavě a 8 let v uranových dolech. Ve vězení strávil 11,5 roků a od svého propuštění byl až do r. 1989 sledován STB.
Půl roku po vzetí do vazby, v létě 1949, se mu narodil syn Rudolf.
Po amnestii v roce 1960 měl jasno, že již žádnou kariéru neudělá a tak se chtěl zapojit v místě svého bydliště Suchdole, do právě probíhající výstavby Vysoké školy zemědělské, jako přidavač zedníků. Okresní tajemník KSČ Praha západ mu však na jeho žádost řekl: "Heleď soudruhu, komise o tobě rozhodla, že musíš jít do Libčic do cihelny, tak konec řečí". A tam mu dávali patřičně najevo, že je škůdce republiky.
V r. 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty a byl povýšen do hodnosti podplukovníka. O rok později byl jmenován generálmajorem ve výslužbě. V letech 1990 až 1992 byl předsedou Konfederace politických vězňů a poté byl jejím čestným předsedou. V r. 2005 mu bylo uděleno naše nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva 1. stupně. Byl držitelem řádu M. R. Štefánika III. stupně, dvou Československých válečných křížů 1939, vyznamenání vlády Velké Británie Za statečnost v těžkých dobách za bezmeznou odvahu v boji za svobodu a dalších vyznamenání.
Příběh druhý
Žena Rudolfa Pernického žila v Suchdole u Prahy, později městské části Praha Suchdol, ve svízelných podmínkách se svým synem Rudolfem. Škoda, že se o síle této ženy mluví tak málo, protože řádně vychovala svého syna bez potřebné podpory svého nespravedlivě zavřeného manžela. Jejich syn Rudolf dosáhl vysokoškolského titulu a nyní žije v Hamburku.
Paní Pernická naplnila očekávání svého manžela a celé slušné společnosti.
Příběh třetí
Protože byl generálmajor Ing. Rudolf Pernický občanem městské části Praha Suchdol, kde po svém propuštění žil se svou ženou a protože jeho život a zásluhy jsou vzorem všem občanům, především mládeži, rozhodlo zastupitelstvo MČ o postavení pomníku na připomenutí jeho osoby a jeho zásluh. Je vypsána veřejná sbírka na účtu 3256012359/0800 a občané i MČ přispívají na dosažení rozpočtové ceny 690 tis. Kč. Jeden občan (pan K.) dokonce věnoval 100 000 Kč a zastupitelé odhlasovali 200 000Kč z rozpočtu M.Č. Suchdol. Přibývají i drobnější dary občanů a jsou podnikány různé kulturní akce, jejihž výtěžek půjde na účet pro pomník Rudolfa Pernického. Takže účet se pomalu naplňuje.
I napadlo mne, že by možná KSČM chtěla projevit nesouhlas s tehdejšími praktikami své předchůdkyně a zbavit se stínů minulosti a tak jsem jim nabídl možnost tento postoj potvrdit darem na postavení pomníku generálmajorovi Rudolfu Pernickému. Jako první jsem oslovil dva kmunistické poslance zvolené za Prahu do poslanecké sněmovny za KSČM a jednoho komunistického novináře. Novinář byl slušný a omluvil se, že je již tři čtvrtě roku nezaměstnaný. To je samozřejmě důvod zcela jasný a děkuji mu za odpověď. Poslanci neuznali za vhodné mi odpovědět. Tak jsem oslovil samotného předsedu KSČM pana JUDr. Filipa. Ten mi odpověděl, že chystají v Č. Budějovicích pomník vojákům a letcům – hrdinům a že na Pernického nedají nic. Navíc mi vytknul politický podtext mé prosby s tím, že s minulým režimem nemají nic společného a že KSČM byla založena až po r. 1989.
Když jsem se odhodlával k tomu, abych oslovil představitele KSČM, měl jsem pochybnosti o tom, zda jim neusnadňuji příliš cestu k nápravě reputace. Na druhou stranu jsem ale jejich reakce očekával. Jejich sepjatost s minulým režimem, kladení věnců Gottwaldovi, trpění lidí jako je Grebeníček a jemu podobných, bohužel ukazuje na jejich pravou tvář. Takže se jim, bohužel, podařilo naplnit moje negativní očekávání.
Škoda je to nejen jejich, ale i naše, protože by fakt bylo lepší kdyby byli jiní.
