Kudy z toho ven

Splečnost se nachází v krizi a to nejenom ekonomické. Ta totiž pramení z krize morální.

Povýšit soutěživé chování nad spoluprácí je v naší společnosti jeden ze základních projevů sklonu k sebeprosazování. Z toho se odvozuje i propagování asertivity. To tkví v mylném názoru na přírodu, zastávaném sociálními darwinisty 19. století, kteří věřili, že život ve společnosti je pouze boj o existenci, kde platí pravidlo „přežije nejsilnější“. Ve shodě s tím se soutěživost stala hnací silou hospodářství a „agresivní přístup“ ideálem světa byznysu. Zároveň se to odráží i v přístupu k přírodě – vyčerpáváním přírodních zdrojů a devastací toho co se nedá zpeněžit.  

Krajní sebeprosazování se projevuje jako moc, kontrola a ovládání jiných jako síla. Tyto vzorce v naší společnosti převládají. Dominantní společenská třída (levá nebo pravá) disponuje politickou mocí a zachovává společenskou hierarchii, rasismus a sexismus, i když se oficiálně může tvářit jinak. Znásilňování se stalo ústřední metaforou naší kultury ať se jedná o znásilňování posluchačů rádia či televize reklamou, znásilňování žen, menšinových skupin, obyvatelstva vládou či Země samotné. Naše myšlení, věda a technika se zakládají na víře ze 17. století, že pochopení přírody znamená převahu nad přírodou. Ve spojení s mechanistickým modelem vesmíru z téže doby a s přehnaným důrazem na analytické myšlení, vedl tento postoj k vývoji techniky, jež je nezdravá a člověka nedůstojná. Tato technika nahradila přirozené prostředí složitých lidských bytostí prostředím uměle vyrobeným podle přání vycházejících z lenosti (touze po pohodlí) a chamtivosti (abych to dobře zpeněžil). Většina přemýšlivých lidí již ví, nebo alespoň tuší, že neomezený růst je nemožný, avšak skupina těch, kteří by to mohli, díky svému postavení, pozitivně ovlivnit o to ze sobeckých důvodů nejeví zájem. Některým brání změnit názor ješitnost, některým strach ze zesměšnění, některým lenost myslet, většině pak pocit, že se má lépe než ti druzí a tak to má být, atd.

 Přesvědčení, že newtonovská věda, Baconovo vědecké experimentování a Descartesův systém matematizace vědy a přijetí pouze těch závěrů, které je možno hmatatelně a opakovaně dokázat, postupně změnilo postoj lidstva a z pokory před přírodou a velikým a tajemným vesmírem, se stala pýcha a prestiž tuto přírodu a vesmír pokořit. Vede to i k takovým absurdním projevům pýchy a ješitnosti jako je Klub skeptiků Sysifos, jako je kácení deštných pralesů, jako je prodej zbraní africké chudině, japonský lov velryb pro „vědecké“ účely, atd.  Karteziánský systém vědy je postaven na tom, že platí zákon superpozice. Podle něho můžeme rozložením systému na nejmenší částice a dokonalým poznáním všech vlastností těchto částic posléze dokonale poznat chování celku z těchto částic složených. Bohužel toto platí jen v určitém omezeném měřítku, ne však v širších souvislostech a v systému jako celku. Platí to také jen v lineárních systémech. Ty se však v přírodě a ani ve vesmíru prakticky nevyskytují (nejvýše jako zanedbatelná část široké nelineární oblasti). Proto také závěry této vědy platí jen v určitých omezených podmínkách a jsou výrazem zvláštnosti, avšak nemohou být pravidlem. Je velikým hříchem všech škol, včetně těch nejvyšších, že nás učí vnímat svět a řešit jeho problémy pouze lineárně. Zřejmě to, mimo jiné, souvisí s tím, že většina nelineárních matematických úloh je neřešitelná a linearizace problému v blízkosti bodu zájmu je tak snadná.  Karel Marx pracoval se zákonem změny kvantity v kvalitu, Pierre Theilard de Chardin zase rozvoj života a vývoj druhů vyjádřil pojmem navíjení a změny kvality. Nestačí dát mnoho biologických buněk dohromady. Musí v určitém okamžiku přijít Boží jiskra – informace, která v této hromadě buněk zapálí nový život. Kvantová fyzika je hmatatelným důkazem toho, že newtonovská fyzika a karteziánský přístup neplatí všude a i Einsteinovy poznatky zde mají omezenou platnost. Nové chápání fyziky v její celistvosti vede k potřebě chápat podobně i přírodu a vesmír. Je třeba přestat bazírovat jen na vlastnostech částí a myslet si, že řešením problému části řeším problém celku. Je třeba vnímat systém, vnímat celek (včetně všech částí a vazeb). A ukazuje se (snad jediný pozitivní důsledek globalizace), že nejmenší systém, který bychom měli vnímat, je planeta Země. Ale na druhou stranu i to může být málo, což vám vysvětlí každý astrolog. 

Tento nový pohled, nový způsob chápání světa je značně náročný na znalosti, otevřený přístup a nezaujatost. Proto bychom měli klást zvýšený důraz na vzdělávání a to celoživotní. Měli bychom klást důraz na nové sepětí s přírodou. Neměli bychom být pyšní na to co máme, ale na to co víme, co umíme a jak rozumíme souvislostem. Jak umíme být empatičtí nejen jeden k druhému, ale i k přírodě.

 Lidstvo by si mělo uvědomit, že štěstí je stav mysli a ne konta. Měli bychom v tomto směru výrazně zvýšit nároky na náš vzdělávací systém. Měl by skončit tanec kolem zlatého telete. Naše hmota – tělo je v podstatě již pěknou řádku let na konci svého vývoje, zatím co naše mysl je stále nevědomá. Je načase přeskočit na novou, vyšší oběžnou dráhu lidské existence. Přechod na vyšší oběžnou dráhu však vyžaduje dostatek energie. Jde o energii Duševní a na tom je třeba pracovat, protože ta se nedá koupit. Tu může vytvářet pouze jedinec a dá se násobit synergickým efektem. Jiná cesta není, leda do pekel. 

Velmi bych zde ale chtěl varovat. Církve mohou být ošidným lapákem pohodlných lidí. Dnes nestačí jen věřit. Dnes je třeba vědět. Pak mi učení církve nebude pastí, ale alegorickým doprovodem mé práce na sobě. Věřit se dá od animistického bůžka přes Lenina, Stalina či Hitlera čemukoli. Tím, že pochopíme podstatu a budeme tvrdě a denně pracovat na tom, abychom se podle toho do důsledku změnili položíme základ změně, která může zachránit Zemi od katastrofy na které člověk systematicky a tvrdošíjně pracuje.