Co se strachem?

Někdo se tváří, že se ničeho nebojí, někdo se bojí i komára. Největší strach je třeba mít z lidí a v neposlední řadě i sám ze sebe.

Ještě za komunistů, kdy se bylo doopravdy čeho bát, pokud jste si chtěli zachovat rovnou páteř, jsem šel do sebe a vypadlo mi na papír něco nerýmované poezie:

STRACH

Chvějící se srdce

je zemětřesení

ve světě

Tvého Já

a krajina Tvého charakteru

bude rozpukána

a zborcena

úměrně intenzitě chvění

kterou měříme

známou stupnicí

podle strachu

Pozoruj hlubiny Tvého srdce

abys mohl bránit zkáze

neboť strach

je jen koncentrovaná sebelítost

nad ztrátou

 A  při tom mi došlo, že strach je skutečně jen nepřijmutí toho, že bych něco mohl ztratit. A pak je to již jen diskuse sama se sebou, o jakou ztrátu jde a do jaké míry ji jsem ochoten přijmout a co získám, když se bát nebudu. Velmi často se pak může stát, že když si tu ztrátu pojmenuji, a srovnám s tím, co získám, najednou přijdu na to, že to vlastně není tak hrozné. Že mi to za to stojí to risknout s tím návdavkem,  že se vlastně nic nemusí stát. Podstatné je přijmout vědomě možnou ztrátu a nekalkulovat s tím, že mně se to stát nemůže.  Vědět, že je to riziko s rovnicí: něco za něco. Já jsem tehdy  zvažoval, zda svoboda říkat co si myslím stojí za to riziko, že mne vyhodí z práce (učil jsem na VŠ). A došel jsem k závěru, že ano. Že dokonce na tom mohu „vydělat“, protože jakékoli dělnické profesi, která by mne čekala si vydělám podstatně víc než jako učitel. A objevilo se něco nevídaného. Procházely mi postoje a názory (které jsem neskrýval), o kterých jsem si předtím myslel, že jsou s mým zaměstnáním, v režimu vlády jedné strany, neslučitelné. Došlo mi, že autocenzura je tou nejpřísnější cenzurou, na kterou kdy můžete narazit. Autocenzuru vyrábí strach. A to byl základní nástroj moci KSČ. A protože strach má velké oči, stačilo zařídit exemplární případ a ostatní se již organizovalo samo. Pokud jde o strach o své nejbližší, nelze příliš smlouvat sám se sebou. Pokud jde o můj vlastní život, musím se ptát a co za to. Měl bych mít sílu k tomu, abych neohrozil další osoby. Naštěstí takových lidí bylo dost. Obětovali se podobně jako Kristus – sice ne za jejich hříchy, ale pro jejich životy. Pokud jde jen o to, zda mám naději na postup, na lepší peníze, atd., je jasné, že slabí (mohou být slabí svojí chtivostí!!!) podlehnou. Každý má své hranice, co připustí jako mez, co je ochoten ztratit. Za touto mezí již nastupuje strach. Na druhou stranu, pokud nevím co mohu ztratit a jdu slepě do „akce“, jsem hloupý – ne odvážný, protože nezvažuji rizika a nebilancuji co za to. Strach může mít  vnější podobu, která ho na první pohled zakrývá. Například agrese je projevem strachu. Ne nadarmo se říká, že liška zahnaná do kouta, kouše. Z tohoto pohledu hodnoceno, jsou všichni chuligáni a extrémisti srabi, protože se bojí a musí se sdružovat do větších skupin, protože jako jednotlivec sám za sebe nic neznamenají! Všichni extrémisti jsou zbabělci a ustrašenci, protože chtějí v druhých vyvolat strach, který bude větší, než ten jejich. Zkuste zkoumat jejich argumenty. Daleko větší sílu a osobní odvahu vyžaduje být milý a neagresivní. Tím totiž člověk poodhaluje své nitro. A to si může dovolit skutečně jen vnitřně silný jedinec. A nejsilnější je ten, který nemá co ztratit. Ať proto, že skutečně nic nemá („odvaha chudých mas“) a nebo proto, že je mu to doopravdy jedno, jestli to má či ne. A to se může týkat majetku, postavení, pověsti, atd. Velmi často se stává, že Váš strach je jakýmsi signálem, který přitahuje to čeho se bojíte. Třeba efektem „nocebo“, nebo tím, že Váš strach změnil Vaše přirozené chování a tak upozorňuje např. zloděje, že je co ukrást. Lidi, hledejte v sobě sílu, abyste alespoň polovinu svých obav a strachů mohli odhodit. Kvalita Vašeho života se výrazně zlepší.  Ono to totiž vždycky nějak dopadne. A umřít stejně musím. Je to pohoda, když se nebojím!!