TTIP –Transatlantic Trade and Investment Partnership, neboli Transatlantické Obchodnía Investiční Partnerství má za úkol nastavit pravidla pro obchod mezi dvěmanejvětšími ekonomikami světa.
Přes odpor skeptiků globalizace a EU dochází bez povšimnutí veřejnosti ke vzniku dohody mezi USA a EU, která má obdobný scénář jako vznik EU, když v roce 1956 byly položeny základy k jejímu vzniku v tzv. Římské smlouvě – Treaty of Rome. Tehdy byly argumenty ale nejenom ekonomického, ale také politického charakteru. Bolest a utrpení, které způsobily obě světové války, byly ještě příliš živé.
Ještě před zhruba 30 lety člověk potřeboval různé adaptery k holicímu strojku nebo fénu na vlasy, když jel do zahraničí. Rakousko, Německo, Anglie, Itálie či Francie měly rozdílné zásuvky a proto si člověk musel obstarat adaptery a s těmito jezdit po Světě. Dnes nám tato harmonizace norem přijde jako něco logického a odpůrci EU tvrdí, že by to šlo i bez EU. Bohužel nešlo.
I dnes potřebujete adapter v USA, Číně či Hong-Kongu a auto přivezené z USA není možné bez úprav použít v EU. V mnoha inovacích byly USA daleko před Evropou, protože obrovský trh v USA a jednotná měna a normy obchodování zjednodušovali.
V Evropě jsme neměli ani jednotné normy na kmitočty v zásuvkách, napětí či v normách ve vysílání barevné televize. Takže televizi koupenou v Německu jste nemohli používat v ČR a obráceně, protože jedna země měla systém Pal a druhá Secam.
Harmonizace norem probíhala nejintenzivněji v 80-tých letech minulého století a to na úrovni technických a právních norem. U právních norem šlo především o harmonizaci práva v oblasti investic a práva daňového. Ve stejné době se harmonizuje také DPH, které ne ve všech zemích vůbec existovalo. Maastrichtská kritéria vznikala až v 90-ých letech hlavně na popud tehdejšího německého ministra financí Theo Waigel a určovala pravidla pro používání jednotné měny. Tehdy se ještě ani nevědělo, že EURO se tak bude jmenovat.
Nebylo vůbec jednoduché, aby jednotlivé státy se dohodly na stejných normách a uvolnění obchodních překážek. Hlavně Francouzi a Italové se snažili protekcionisticky chránit své trhy a ve Francii a Italii docházelo k drastickým demonstracím a blokádám dálnic, či vykládání hnoje v centrech měst před patřičnými úřady. Italští vinaři měli strach z konkurence z Francie a obráceně.
Stejně tehdy jako dnes se skeptici bránili proti jednotnému trhu v EU, odstranění celních překážek a zrušení pasových kontrol na hranicích. Ještě před vstupem ČR, Slovenska a dalších zemí do EU se např. v Německu strašilo obrovským přílivem levných pracovních sil z východu, které budou Němcům brát práci. Byla to stejná argumentace, kterou slýcháme i dnes ohledně přijetí např. Ukrajiny do EU.
Dalším oříškem byl vznik Schengenu, který byl dalším z doprovodných procesů v EU. V roce 1985 podepsalo 10 zemí EU vznik této dohody. Ne všechny země, které byly v EU byly automaticky v Schengenu. Ani ČR nebo Slovensko nebyly hned od počátku v Schengenu. Nejdřív muselo proběhnout zajištění vnějších hranic – např. Slovensko a také musely být vypracovány předpisy, které umožňovali komunikaci mezi národními policiemi a dohodnutí standardů jak postupovat např., když hledaný člověk přejel hranice do jiného státu.
V EU se můžete svobodně rozhodnout, kde budete žít a pracovat a můžete jet do Itálie, Anglie atd. – máte na výběr 28 zemí, kde můžete pracovat, nebo studovat a žít. Evropské zákony Vám garantují, že s Vámi bude zacházeno jako s vlastními obyvateli ve všech ohledech. Před třiceti lety to ještě znělo jako sladká hudba budoucnosti. Když jsem v roce 1986 odcházel studovat do Velké Britanie, musel jsem v Německu své studium přerušit a jít do zahraničí. Německé zákony tehdy neumožňovaly svým studentům, aby byly zapsány v Německu na VŠ a zároveň v zahraničí. V té době také vznikal program Erasmus a já byl jedním ze studentů, který mohl této možnosti využít.
Obchod s USA je pořád problematický, protože na obou stranách Atlantiku jsou rozdílné normy. Také se nemůžete do USA jednoduše odstěhovat a pracovat tam. Potřebujete pracovní vízum a kontroly úřadů v USA jsou velmi přísné.
Když si v USA koupíte auto, tak ho nemůžete jednoduše přivézt, ale musíte zaplatit clo, DPH a nechat udělat technickou prohlídku po drobných přestavbách vozu. EU je dnes pro USA zajímavým partnerem, protože představuje trh s největší kupní silou na světě a více jak půlmiliardou obyvatel.
Bude to dlouhá cesta, která bude trvat mnoho let, ale cesta, která se vyplatí. Dnes může každý výrobce v EU vyvážet do 27 zemí Evropské Unie a nemusí měnit jakékoliv technické parametry svých výrobků, nemusí zboží proclívat a nechávat překontrolovat u nějakých národnostních institutů. Možná, že to takto bude jednou možné i v obchodě s USA. Zase získáme trochu větší svobodu.
