Vzpomínky emigranta - pohled z venku a zevnitř na nesvobodu před dvaceti lety. Proč hledají mnozí v minulém komunistickém, ukrutném a nespravedlivém režimu něco pozitivního? Vypořádáme se někdy se svojí vlastní vinou a přiznáme si, že mnozí vůbec umožnili, aby komunistická diktatura mohla existovat?
rodina Všichni vzpomínají jaké to bylo. Tak já se přidám. Před 20 lety jsem se na podzim oženil – v Německu, kam jsem emigroval. Nebyl jsem tolik odvážný jako např. Václav Havel a nechtěl jsem jít do vězení. Na druhou stranu jsem ale chtěl žít ve svobodném světě, chtěl jsem cestovat bez devizového příslibu a výjezdní doložky. Chtěl jsem, aby moje děti vyrůstaly ve světě, kde se nezavírá za to, že občan nesouhlasí s KSČ. V roce 1983 jsem tedy emigroval. Sám ve 21 letech, s ruksakem na zádech a tisíci markami – zhruba 500 Euro.Když maminku vyslýchali STB-áci, tak maminka říkala, že prý ti STBáci byli strašně hodní a že tu práci někdo dělat musí. Samozřejmě, že jim lhala, že nevěděla, že budu emigrovat. Věděla to, ale lhát musela, protože by se jinak sama dostala do těžkostí – přišla by o práci, nebo by se také mohla dostat do vězení. Tady už narážím na první a nejzávažnější problém komunistické diktatury. Buďto byl člověk úplně blbej a byl přesvědčeným komunistou, anebo musel od rána do večera lhát. To jsem si uvědomil až po příchodu do Německa, jak lhaní bylo normálním jevem v komunismu.
Když jsem šel v Mnichově oznámit na Kreisverwaltungsreferát – Krajskou zprávu – že jsem politický utečenec, poslali mě do utečeneckého tábora do Neuburg an der Donau, kde jsem čekal na azyl půl roku. Tam jsem si sáhnul na společenské dno – níže už jsou snad jen bezdomovci. Za sedum měsíců jsem dostal azyl – byl jsem azylantem, neboli jsem dostal statut politického utečence. A byl jsem ve svobodném světě.
Pak mě čekala doba odříkání, tvrdé práce a studium, které jsem zakončil v roce 1989. Tedy před dvaceti lety. V tomto roce jsem se také oženil – samozřejmě, že v Německu – do Čech jsem nesměl. V nepřítomnosti mě komunistický režim odsoudil na rok a půl vězení. Kdybych překročil hranice do ČSSR, šel bych do basy.V půli listopadu 1989 jsem si začal vyplňovat žádost o německé občanství. Měl jsem dostudováno, zakládal jsem rodinu a plánoval další kariéru. Chtěl jsem si udělat doktorát z ekonomie na vysoké škole ve Walesu, stát se profesorem a vyučovat. Byla to velmi vzrušující doba. Pak jsem ale najednou viděl v televizi záběry z Prahy, jak lidé zvoní klíčema a že komunismus padnul. Já zavolal rodičům do Prahy a táta mě řekl, že budu moct přijet na vánoce. To ale nebylo tak jednoduché – český pas jsem neměl, protože jsem byl azylant a navíc jsem byl v ČSSR režimem odsouzen – tak co s tím?
Tatínek mě přes známé – to tehdy bylo strašně důležité mít všude známé, protože bez nich vůbec nic nešlo – zjistil, že v Rakousku ve Vídni mě udělají jednorázové povolení k cestě do ČSSR. Ano, jako občan ČSSR jsem potřeboval povolení, abych mohl cestovat do mé rodné vlasti. V Bonnu byli zaměstnanci ambasády ještě hodně spřízněni se starým režimem a tam mě to povolení vystavit nechtěli – proto jsem musel jet až do Vídně. Potom jsem tedy mohl, po šesti letech jet zase do Prahy – a bylo to hrůzostrašné. Nejdříve fronta na hranicích – železné zátarasy, ploty, psy, samopaly. Když jsem měl přijít na řadu, rozbrečel jsem a řekl manželce, že do Čech nejedeme, že mám strach, že už nás nepustí ven a já půjdu do vězení. Manželka mě přesvědčila, abychom jeli, ale měl jsem obrovský strach.
Pak přišel další údiv. Za těch šest let jsem zapomněl, jak ta země byla zdevastována – všude tma, špína, rozbité silnice, široko daleko nebyly benzínové pumpy, v obchodech se nedalo nic koupit a vrcholem elegance byla tepláková souprava Adidas, ve které muži chodili na rande nebo do kina. Ona ale nebyla jenom zdevastována zem, ale také jejich obyvatelé. Při diskuzích s lidmi jsem si uvědomoval, co s nimi ten komunismus udělal – jakou škodu napáchal v jejich hlavách. Lidé neměli žádnou orientaci v životě – nevěděli co je dobře a co je špatně. Většina si nedokázala představit, že firmy jsou soukromé – tehdy bylo všechno státní a na VŠE začali vyučovat marketing lidé, kteří ještě před měsícem učili marxismus-leninismus.
Já tam měl dvě přednášky jako hostující docent – když jsem tehdy studentům v přeplněné aule řekl, že se jako první krok k tržnímu hospodářství musí zrušit Ministerstvo zahraničního obchodu – dívali se na mě jako kdybych jim navrhnul hromadný striptýz. Když jsem po té na další přednášce studentům řekl, že musí vyházet všechny komunistické kantory – hlavně ty, co vyučovali třídní boj a plánované hospodářství, skončilo moje krátké účinkování na VŠE – komunističtí kantoři raději vyhodili mě. Než jsem mohl svobodně obchodovat s firmami v ČR, trvalo to téměř rok – tak dlouho se ještě soudruzi na Ministersvtvu zahraničního obchodu drželi a já musel dostat povolení na každý vývoz nebo dovoz zboží.
Je to možné, že tolik lidí zapomnělo na to, jaké to za komunismu bylo? Tuzex, bony, veksláci, protekce, zboží pod pultem, shánění místo nakupování, členství v KSČ bylo předpokladem pro karieru, poslouchání Hlasu Ameriky a Svobodně Evropy bylo trestné, cenzura, nedostatkové zboží, STB a zrazovaní kamarádů - někoho "napráskat" zvyšovalo šance na postup v zaměstnaní, ploty kolem hranic a střelba do lidi, kteří chtěli emigrovat, fronta na maso..., mít "známe" bylo důležité, jinak by ani nebyly náhradní díly do auta, písemně pořadí na přidělování aut, nesměnitelná koruna, devizový příslib a výjezdní doložka...stačí Vám to?
