Pamatuji si, že tenkrát jsem zaspal první třetinu finále, protože začínalo v 5h ráno. Koukal jsem s kamarády na bytě a to bájné Vichnarovo: „Svoboda….goooooooool!!!“ mi bude znít v uších snad do smrti. I při psaní těchto vět mám automaticky husí kůži.
Druhé Nagano?idnes.cz
Už Vídeň 96 byla pro moji generaci sportovců, navíc bývalých hokejistů, doslova balzámem na duši. Ale Nagano je něco, co má v životě každého z nás své místo. Zdá se mi neuvěřitelné, že od dvojhlasu Vichnar – Záruba: „Jsme ve finále, jsme ve finále…“ uplynulo již dlouhých 16 let. Za tu dobu se u kormidla hokejové reprezentace vystřídalo mnoho trenérů: Hlinka, Lener, Augusta, Růžička…nyní Hadamczik. Jako země jsme vstoupili do NATO, do EU, vystřídalo se nám mnoho vlád a 3 prezidenti. Po hřišti ale stále jezdí ten usměvavý chlapík, který pouze vyměnil dlouhou kudrnatou hřívu za šedivý vous a vtípky s novináři a úspěšnými českými sportovci ho baví čím dál víc. Už tenkrát si mohl přímo na ledě vychutnat asi nejslavnější komentář v historii českého televizního vysílání: „Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje, jsme olympijští vítězové.“
Ale zpět do reality. Zkusme se zamyslet nad tím, zda máme šanci letos prožít něco podobného nebo budeme již dnes večer zklamaně opouštět oblíbenou restauraci či nevrle odsekávat manželce: „Jdu spát“. Srovnání úrovně turnaje je velmi složité. Tenkrát to bylo zcela výjimečné, první setkání všech hokejových hvězd, navíc na neutrální půdě. Tyto hvězdy jsou i v Soči, ale hokej se za tu dobu výrazně změnil. Určitě má Jarda pravdu, když říká: „Každý tady může porazit kohokoliv“, je to opravdu vyrovnané.
Náhled na mužstvo, jeho složení a psychické rozpoložení je také velmi složitý. V Naganu jsme byli před turnajem za absolutní outsidery, stejně jako letos se i tenkrát odehráli nějaké ty spory při skládání sestavy. Kvalita týmu tady přes všechny otazníky je. Nelze však srovnávat golmany. Se vší úctou k Ondrovi Pavelcovi, s Haškem v životní až nadpozemské formě ho nelze srovnávat, v tom vidím první problém.
Je zde však jedna podstatnější věc. Na každém turnaji se musí utvořit „tým“, který jde za trenérem a za vítězstvím. Toto kouzlo bych klukům moc přál, ale nevidím to jako reálné. Matadoři a bývalí úspěšní hokejisté jako Hlinka (R.I.P) či Růžička se dají jen těžko srovnat s úspěšným podnikatelem a manažerem Lojzou Hadamczikem. Půjdou ve zlomové chvíli hráči i za tímto mužem? Nebo to zvládnou bez něho sami pro sebe? Včera v první třetině ukázali, že sílu v sobě mají, ale celkový dojem ze zápasu nakonec nebyl zrovna optimální a je otázka, zda fanouška naladil ke koupi české vlajky a jízdenky do pražského olympijského parku.
Jak to celé dopadne, to budeme vědět již dnes večer. Už případné semifinále by bylo po nepovedeném začátku v očích fanouška úspěchem a pozor: Pak už se může stát cokoliv, tím spíš, že pro opakování Nagana je to geniálně přichystané: ¼ finále s USA, ½ finále s Kanadou a případné finále může být s Ruskem, navíc na půdě bývalého SSSR.
Takže fanoušku, zkus najít víru a v 18:00 musí zemí znít: ČEŠI DO TOHO!
