Kdo sportuje, je od malička veden ke dvěma formám úcty: k soupeři a k rozhodčím. To první je bez debat, o tom druhém jsem jako aktivní i pasivní sportovec mnohokrát pochyboval. V prvních dnech olympijských her je mi pak z podobné myšlenky spíše na zvracení.
Češi do toho!oh.idnes.cz
První her den: Nikola Sudová vyhraje první finálovou jízdu akrobatického lyžování. Ve druhém předvede dle komentátora identickou jízdu (zde si nejsem jist, přeci jen asi byla o něco horší), dostane najednou o celý bod méně a je vyřazena. Závodnice, které sotva prošly mezi 12 nejlepších, mají nyní body výrazně lepší a postupují. Nakonec jsou na stupních vítězů 2 ze 3 kanadských sester - marketingově velice „nezajímavé“ a třetí Američanka, která je ikonou tohoto sportu. To se nám to ale pěkně sešlo, sponzoři budou spokojení, paráda. Systém jsme vymysleli dobře, je to neprůstřelné.
Druhý den her: Šárka Pančochová vyhraje ve slopestyle semifinále. Následně vyhraje i první jízdu finále a člověk si říká: „Tohle bude dobrý, tady se počítá lepší jízda a rozhodčí jsou přísní, bedna z toho bude.“ A ejlhe, druhá finálová jízda a všechny ostatní závodnice najednou „jezdí lépe“. To je mi ale náhoda, ty nebohé holky si to v prvním kole asi neuvědomily. Co může naše milá Šárka dělat? Dá do toho všechno a vymele se (díky bohu je v pořádku, to je hlavní). Končí pátá, vítězí Američanka.
To máme 2 příklady ve 2 dnech. Ano, rozhodčí je také jen člověk, takže předvede někdy lepší a někdy horší výkon. Jenže takto lze uvažovat spíše v kolektivních sportech, zde vidíme zcela jasný nátlak na „vítězství jména“. Ani omylem nevěřím, že je to náhoda. Vy ano?
Ostatně v historii českého olympijského sportu dokázal v podobném sportu uspět pouze Aleš Valenta, který v Salt Lake City předvedl něco zcela průlomového, a přesto vyhrál doslova „o prsa korejské ženy“.
Tato úvaha je však mnohem širší. Rozhodčí jsou ve většině sportů a často se pasují do role hlavní hvězdy. Nejčistší je z tohoto pohledu atletika, cyklistika nebo sjezdové lyžování, tady jde o čas či metry, a s tím lze těžko hnout. Na hraně jsou kolektivní sporty, kde už může arbitr zápas zcela zásadně ovlivnit či skoky na lyžích, kde je zásadní délka letu, ale rozhodčím se u každého skokana „líbí či nelíbí“ jeho styl. Takže jeden skočí víc, přesto s druhým prohraje, což mi přijde absurdní.
Poslední kategorie je z pohledu rozhodování parodií sportu. Patří sem gymnastika, aerobic a další sporty, ve kterých si rozhodčí udělá s výsledkem vyloženě „co chce“, což patří do soutěží krásy a ne na Olympijské hry. Absolutním „číslem 1“ je pak krasobruslení. Zde je veřejně známo, že jméno sportovce je podstatnější než jeho výkon. Takže 4 roky dřiny, bezchybná jízda, ale nejsi Plušenko, takže čus. Paráda!
Ale neklesejme na mysli. S úspěchem ve třetí kategorii sice počítat nemůžeme, ale dobrých sportovců máme v Soči mnoho a v „čistých“ sportech jistě uspějí. Někteří překvapí – Jaroslav Soukup, a pak tu máme dlouhodobé stálice – Martina Sáblíková. A medaile jsou na světě, takže ČEŠI DO TOHO!
