Pokaždé, když se vracím domů, se před mojí ulicí nadechnu ve své hluboké dekadenci a vyhlížím Tvé auto. Stál by si tam aspoň zpola tak zmatený a rozervaný jako já? Zakletá v čase, v dobách minulých.
Pokaždé, když si uvazuji své červené bandáže, myslím na Tebe. Neumíš si ani představit, jak zvláštní pocit mým tělem projede. Nedokáži je srozumitelně popsat, snad prázdnota by byla výstižná. Myslím, že bych v ní našla aspoň trochu toho čím jsme byli. Při každém úderu si vzpomenu, cos všechno mi dal. Při každém kopu si vzpomenu na to, cos všechno si mi vzal. Myslím, že bych Ti měla poděkovat, zřejmě nechtíc si mě posunul do aservity, která mi tolik chyběla. I když ta obrovská rána, co po Tobě zbyla mi nesvědčí. Prý k zacelení potřebuji čas, ale nikdo Ti už neřekne kolik je ho třeba, snad mi pomůže citově otupět, aby se z ní stala bezvýznamná jizva.
Každá kapka potu, která pokryje mé tělo patří Tobě, avšak bolavé svaly jsou jen mé. Po každém tréninku, pod teplou sprchou se Tě snažím o trochu víc ze sebe smýt. Jsem unavená tímhle bojem, kdy předstírám, že tuhle lásku nepotřebuji.
Pokaždé, když se vracím domů, se před mojí ulicí nadechnu ve své hluboké dekadenci a vyhlížím Tvé auto. Stál by si tam aspoň zpola tak zmatený a rozervaný jako já? Jsem nepřítomně zakletá v čase, v dobách minulých a nevím, jak z toho ven. Při otevírání poštovní schránky na moment připustím myšlenku, že by tam mohl být vzkaz od Tebe. Už jsem ji přestala otvírat. Pokaždé, když si čtu, se při otáčení stránek nenápadně podívám, zda tam nestojíš a nedíváš se. Dovolila bych Ti přiblížit se? Roztříštila bych se na tisíce kousků? Nebo bych se Ti pokusila zlomit nos? Pokaždé, když běhám parkem si vzpomenu, že si tudy za mnou kráčel. Možná bych ještě našla v zemi otisk boty, který by mi tu dobu potvrdil. Slyším vlak, kterým si přijížděl a mám chuť z plna hrdla křičet, abys i v té dálce zaslechl mou raněnost. Při představě, že by to zaslechla i ta, která Ti nyní pokládá hlavu na rameno nevydám ani hlásku a běžím někam daleko. Neuteču Ti, vím to. Podívej se, jak si ublížil té, kterou si miloval. Jsi teď šťastný?
Pokaždé, když se mi rozezvoní telefon přichází bázeň, že jsi to ty. Nevím, co bych řekla. Křičela bych? Plakala bych? Mlčela bych? Nevědomky čekám, že někde objevím zprávu od Tebe. Ubijí mě to. Jsem najednou jen beztvará žena, co Ti musí odpustit, aby mohla jít dál, ale zatím stále krvácím, rána se nechce zacelit. Půjčíš mi jehlu a nit? Plazíš se po mě, jak psí víno po zdech starých domů. Dusíš mě...
Dělám všechno, aby si neměl prostor vkrádat se zpět. Avšak každou noc, kdy ulehám ke spánku si Tě nevědomky uplácám z peřiny, která Ti patřila. Přitulím se a bez pozvání přichází ty hezké vzpomínky. Chybíš mi, i když si uvědomuji, jak jsem si vedle Tebe připadala bezvýznamná, méněcenná, zbytečná a naprosto obyčejná. Kolik je potřeba času, aby z Tebe byl jen někdo, koho jsem znala? Už jsem se pro Tebe touhle osobou stala?
Kdy příjde to ráno, kdy už nebudu Tebou poražená? Zatím při úzkosti Niny Ti maluji svůj abstraktní žal na kusy papíru v naději, že tahle etapa brzy zmizí. Nenávist pomalu odstoupila do stínu duše a zbylo tu jen holé, zlomené já s tím velkým nepochopením. Přítomná bolest je připomínkou skutečnosti, která se pomalu rozplývá v moři slz... Zřejmě už vážně nastal čas, aby si opravdu odešel...
