Při pomalém balení mých věcí jsem našla svůj „ztracený náctiletý deník“. Uvařila jsem si čajík a pečlivě se začetla. Byla jsem v šoku z toho, jak se změnil můj postoj k sobě samé. Tolik nenávisti k vlastnímu bytí, plno sebelítosti, smutku ze svého vzhledu, bolesti, podceňování a deprese z nepochopení…
vzpomínky na náctileté období, které byly skoro zapomenuty, se najednou opět vrátily… vzala jsem si k ruce staré fotoalbum, fotek je zde málo, nerada jsem se fotila a nechápu, proč jsem si myslela, že jsem tak hrozně ošklivá…
Nenáviděla jsem sukně, šaty, dlouhé vlasy a všechno holčičí, raději jsem s klukama hrála fotbal, lezla po stromech a stavěla bungry. Měla jsem samozřejmě i pár kamarádek. Najednou mi začaly růst prsa, ze začátku jsem je stahovala fáčem, aby to nebylo vidět, ale jejich růst jsem nezastavila, za což jsem nyní ráda. Chtěla jsem se klukům vyrovnat a nejlépe je porazit, začala jsem veslovat a trénovala jsem každý den. Najednou jsem nebyla jen vyhublá nelíčicí se dívka, rýsovaly se mi svaly a chtěla jsem, aby byly větší a větší. Začala jsem je porážet nejenom ve studiu, které mi šlo nějak samo od sebe, ale i ve sportu.
Nevím, kdy přišla doba, kdy jsem na své klučičí kamarády začala koukat jinak než na kamarády. Chtěla jsem, aby i na mě pohlíželi jako na děvče, což se mi pochopitelně nedařilo. Začala jsem spíše vyhledávat holčičí kolektiv, oblékat se jako ony, malovat se, nosit podprsenku a trička s výstřihy, prostě jsem chtěla zapadnout. Samozřejmě jsem si pamatovala, jak se kluci vyjadřovali o dívkách, takže důvěra v ně trochu vázla.
Začala jsem chodit na diskotéku, dala si pár panáků a najednou sebevědomí z bodu mrazu vzrostlo o pár stupínků, tančila jsem i na podiu a užívala si pozornost přítomných chlapců a nelibost v očích dívek. Po pár nezdařených „vztazích“ jsem se proti chlapcům zcela uzavřela, nevěřila jsem, že by bylo možné, aby o mě měli zájem, za vším jsem hledala jen pokus o to jak se mi dostat pod kalhotky, či nějaký nejapný žert a nevěřila jsem, že dokáží milovat. V záplavě krasavic jsem si, však přišla stále méněcenná. Všechny a všechno bylo, tak hrozně stejný. Došlo mi, že typická barbie a keni nejsou můj šálek kávy a tak jsem se začala hledat, kam patřím.
Díky tátovi jsem byla odkojená na rocku a metalu, což tam nehrály. Léto před střední jsem se rozhodla pro radikální změnu. Mí kamarádi chodili stále ven, s kytarou sedávali v parku, hráli Nirvanu, chodili do hospod, na konzerty a dělali vše, co se dělat nemá. Z barbie se v mžiku stala rockerka každým coulem. Kromě malování na mě nic holčičího nezůstalo a jak říkával tatík, stala jsem se strašidlem. Zase jsem chtěla být chlapcem a tak jsem se i prala, těmhle tuctovým nanynkám jsem se začala vysmívat a nenáviděla jsem, když někdo vypadal jako já. Dodnes nemůžu vystát pocit, že bych potkala někoho ve stejném oděvu a tak asi nikdy nebudu úplně „in“.
Nastoupila jsem na uměleckou střední, kde jsem měla okolo sebe spoustu lidí smýšlejících jako já. Celá třída byla rozdělena na dvě poloviny, jedna byla plna punkrocku, reggae, odlišností a druhá „slušnáků“. Po několika nevydařených pokusech o sblížení se s matkou, jsem si sbalila v 15letech kufry a odstěhovala se nadobro k příteli, čímž se vztah s ní na nějakou dobu urovnal.
Konečně jsem cítila, že někam patřím. Lidi mě začali brát takovou, jaká jsem. Obrážela jsem s partou hospůdky, rockpunkový festivaly, na hlavě se mi vystřídalo spoustu šílených účesů a barev, což nakonec dopadlo, tak že jsem si nechala udělat dredy a můj šatník se změnil z bezpohlavního strašidla na holčičí rockpunk a později na obyčejnou dredatou, spokojenou dívku. Celou střední až na starání se o domácnost jsem si užila s velkou parádou.
Bohužel či bohudík těsně před maturitou přišel rozchod, návrat domů a pomalé zapojení se do pracovního procesu, což mě donutilo zbavit se mých zbožňovaných dredíků, odhodit mé dosavadní oblečení a nasoukat se do kostýmků. Litovala jsem, že jsem si nástup na vysokou školu nedokázala prosadit, ale tu si rozhodně dodělám dálkově.
Po krátké době ve společnosti mé matky se mé sebevědomí opět snížilo na minimum a tak nebylo nazbyt než se odstěhovat. Stoupla jsem si na vlastní nohy, dostala pár facek od života a jako každý si zažila své vzestupy i pády. Naštěstí jsem brzy po mém nastěhování do velkoměsta našla spojence Mony, s kterou proplouváme životem, navzájem se doplňujeme a učíme se, jak spokojeně žít.
Po skoro dvou letech, co nejsem v kontaktu s matkou, se začínám cítit jako plnohodnotný jedinec. Připustila jsem, aby mě přesvědčila o opaku, přinutila mě se cítit méněcenně, nenávidět můj zevnějšek, dostala mě do kouta, což ji náramně zvedalo její sebevědomí a proto jsem byla vždy překvapená, když o mě někdo projevil zájem.
Díky slečně z deníku jsem procitla. Nač žít v nějaké nesmyslné depresy?! Ať budu dělat cokoliv, vždy tu bude někdo hezčí, chytřejší a lepší než já. Nikdo nejsme stoprocentní, nechci už soupeřit s celým světem, nemá to totiž smysl. Stejně jako předtím se objeví i někdo, kdo moje já bude chtít pošlapat, ale už mu to nedovolím! Vlastně jsem vděčná, že mi bylo pošlapáno, alespoň nejsem namyšlená, zlá a sebestředná slečinka, která vlastně nezná nic jiného než sebe, stejně jako žena, která mi dala život. I tohle mě zformovalo do mé současné podoby a asi jednou za to své mamě řeknu, děkuju.
Vždy ve mně bude kousek z té dívky z deníčku, která má pochyby o svém zevnějšku a je lehce naivní. Jsem taková, jaká jsem a měnit to nebudu. Prostě neobyčejně obyčejná holka bez přetvářky a s úsměvem na rtu, která už zajde jak na punkový koncert, tak i na diskotéku. Možná to vyzní sobecky, ale mám se ráda za to, jaká jsem. Přestala jsem vidět jen své negativa a zaměřila jsem se na svoje klady. Vyrostla jsem, našla jsem se a i přes občasné lehce pubertální tiky jsem nečekaně dospěla. Svůj boj nad sebou jsem vyhrála a s tímto uvědoměním jsem jako tichý blázen, který se na Vás bez příčiny usmívá, prošla centrem Prahy s láskyplnou hudbou v uších.
