Cítím vinu za jeho bolest. Rozchod samotný je po každé těžký, i když jste ten, kdo to ukončil. Vím, že konec nechápe, neví, kde se stala chyba a já mu nedokážu odpovědět, tak aby mě pochopil...
Jste ve vztahu, který po čase nějak a někam odejde, prostě vyšumí. Čekáte, že tenhle začátek je tím posledním, říkáte si, že svůj den v bílém prožijete právě s ním, že mu porodíte kupu dětí a že si jednou se svraštělou kůží sednete vedle něho na verandu do houpacího křesla a budete poučovat vnoučata o tom, že by se neměli tolik přecpávat, tím koláčem, který jste jim vlastně upekla.
A najednou Vám dojde, že tuhle budoucnost prožijete s někým jiným. Co s tím? Snažit se to hezké vrátit zpět? Pracovat na vztahu? Anebo říci sbohem člověku, s kterým nejste štastná? Rozhodla jsem se, že nemá smysl být spolu. Několik měsíců jsem si kladla otázku, kam ten cit zmizel?
Najednou mi došlo, že nechci být v tomhle umělém vztahu, ve kterém vlastně miluje jen jeden. Každý z nás má chyby a já osobně jich mám určitě dost. Růžové brýle spadly a najednou jsem zjistila, že nemáme nic společného. Došlo mi, že chyby mého partnera, ač nejsou nijak obrovské nedokážu příjmout. Věřím tomu, že si jednou nějaká slečna bude ťukat na čelo, jak jsem ho mohla nechat jít.
Každá z nás má zhruba načrtlou představu o svém budoucím protějšku a snad i každá má pár stejných požadavků. Musí přeci být hodný, milý, tolerantní, mít mě rád, ale co když to nestačí? Myslela jsem si, že tyto vlastnosti mi budou stačit k tomu, abych byla ve spokojeném vztahu. Uvědomila jsem si, že chci něco víc.
I přesto, že jsem řekla sbohem a těším se na znovu nabití pomyslné svobody, mi je smutno. Jsem v porozchodové depresi, nejím, nespím a piju litry vína, což mi vůbec nejde. Cítím vinu za jeho bolest a na dně láhve hledám odpuštění za utrpení, které jsem mu způsobila. Rozchod samotný je po každé těžký, i když jste ten, kdo to ukončil. Vím, že konec nechápe, neví, kde se stala chyba a já mu nedokážu odpovědět, tak aby mě pochopil. Možná jsem sobec, ale mít rád sám sebe a uvědomit si, co chci je přeci klíčem ke spokojenému životu. Mě se vyslovením rozchodu strašně ulevilo a i na úrok jeho trápení jsem ráda, že jsem tak učinila.
Nemůžu žít s někým, komu jeho lásku nedokážu opětovat. Přísahala jsem si, že nikdy nikoho nedostanu na citové dno a najednou jsem já ta, která ubližuje. Nikdy neříkej nikdy a je mi vážně líto, že mě rozchod nebolí, tak jak by měl. Můj dojem mrchy se mi umocňuje díky jeho prosbám o šanci, kterou mu už dát nemohu, ten cit je pryč a nezbylo nic, není cesty zpět.
Tyranie se prodlužuje díky společnému soužití, snažím se tu být, co nejméně, ale i přesto vidím to zoufalství, bolest, nepochopení, tu lásku i nenávist. Přála bych si, aby mě nenáviděl, bylo by to pro něj snazší, ale to příjde. Chci, aby trpěl, co nejméně, ale vůbec netuším, jak se k němu mám chovat. Ráda bych mu vše ulehčila, ale není to v mých silách.
Každý konec přeci znamená nový začátek…
