Najednou se k Vám dostane pravidlo tří dnů a tak celé tři dny čekáte, v hlavě Vám neběhá nic jiného než čas ukrajující ty tři dny. Někdy čekáte i déle, v záplavě myšlenek Vás napadne se ozvat první, protože, co když ten druhý si myslí, že Vy vyznáváte pravidlo tří dnů. Napíšete...
Už jste o něm slyšeli? Já si myslím, že nefunguje a je to jen pitomost! S někým se sejít a potom se mu tři dny neozvat? Sakra proč? No aby ten druhý byl na váškách! Představte si, že někteří to opravdu praktikují!
Nejsem žádný randící expert, neumím to, už jen to slovo rande ve mně evokuje nepříjemné pocity něčeho strojeného. Upřímně závidím všem, kteří na schůzce vypadají a chovají se přirozeně. Takže jste schopni si týden psát sálodlouhé emaily, pokračujete sms a nabíváte dojem, že ten na druhé straně je opravdu velice zajímavý člověk. Chcete ho poznat a tak se rozhodnete, že si spolu výjdete.
Přichází den D, jste plni nervozity a očekávání. V hlavě Vám koluje spousta otázek, možná i malé modlidby, aby proběhla ta pověstná jiskra. Nakonec se snažíte té jiskře aspoň trochu pomoci a tak se snažíte vypadat, co nejlépe, abyste vzbudili ten správný dojem a nabili se aspoň trochou sebevědomí.
Celý krásní se blížíte k místu určení, hrozně moc se těšíte a zároveň máte strach. Jste plni očekávání a najednou vidíte v realitě toho člověka, který s Vámi celou tu dobu komunikoval a bud jste nepříjemně překvapeni, možná až zklamáni, no a v tom lepším případě jste z dotyčného nadšeni. Strávíte několik báječných hodin, poděkujete za krásné chvíle a s pocitem blaženosti jedete vstříc domovu.
Ještě však není vyhráno, na té druhé straně to nadšení nemusí být sdíleno. Při návratu domů ještě zašlete takovou kontrolní sms, abyste se ujistili, že i na druhé straně je nadšení. Stačí jen krátká a lehce neutrální, například o tom, že jste dorazili v pořádku domů a že jste zvědavý na dokončení rozhovoru. V tom dobrém případě Vám příjde odpověd, která vyzní příslibně, v tom horším Vám příjde velice suchá sms a v tom nejhorším případě Vám nedojde odpověd žádná.
V posledních dvou případech příjde zklamání. Hrozné je když Vám někdo, kdo si s Vámi vyměnil desítky emailů a sms pošle, „tak se potom nějak domluvíme“ a už se neozve, no a nejhorší je, když není schopný ani na Vaši neutrální sms odpovědět. Vaše nadšení se brzy stane velkým zklamáním, říkáte si proč? Co se stalo? Když tedy nepřeskočila jiskra, tak proč jsme spolu byli tak dlouho?
Najednou se k Vám dostane pravidlo tří dnů a tak celé tři dny čekáte, v hlavě Vám neběhá nic jiného než čas ukrajující ty tři dny. Někdy čekáte i déle, v záplavě myšlenek Vás napadne se ozvat první, protože, co když ten druhý si myslí, že Vy vyznáváte pravidlo tří dnů. Napíšete. No a co se nestane? S největší pravděpodobností nic jiného než že Vás zaplaví vlna velkého zklamání!
Místo toho, abyste strávili jeden den tím, že Vás mrzí, že to nevyšlo, se trápíte o dost déle. Nejenom, že Vás mrzí, že Vaše snaha přišla v niveč, nastává chvilka sebeobviňování a nakonec naštvání, protože ten s kterým byl ztracen Váš drahocený čas nemá tu slušnost Vám napsat něco ve smyslu - . Vím, že jsi báječný člověk, ale bohužel to nevyšlo, rád/a jsem tě poznal/a.
Pravidlo tří dnů je naprostá blbost! Kdo to sakra vymyslel? Neříkám bombardujte se sms, ale tři dny? To je přehnané, ne? Je tak těžké někomu po schůzce říct prostě jen - promiň, nevyšlo to? I to Vás bude jistě mrzet, ale snažší se vyrovnat s tím, že Vám dotyčná osoba sdělila, že máte hledat dál. Nebo je asi snažší přestat komunikovat, že? Já jsem zastánce upřímnosti, i když ta bývá těžší.
Zajímalo by mě jak se po nevydařené a vydařené schůzce chováte. Ráda bych si v tom udělala trochu přehled.
