Otrokem platonické lásky?

Jen jednou jsem platonickou lásku uvedla v realitu, dopadla katastrofálně, srazila mě na kolena a i přesto jsem povstala z popela sebelítosti o něco silnější než předtím.  I když si připadám poučená, silnější a chytřejší než před dvěma lety, kdy jsem se slepě zamilovala do svého nadřízeného, mám opět platonickou lásku.  Tentokrát však nehrozí, že bych toho dotyčného někdy střetla, i když nikdy neříkej nikdy.

Proč to dělám? Proč se tak mučím? Sním o muži, kterého nemůžu mít. Platonickou láskou může být kdokoliv, nevím, jakým způsobem si ho zvolím, jaká pohnutka mě vede zrovna k tomu, že tenhle chlapík je ten který mě udělá šťastnou, ten který by mohl zapříčinit to slavné v dobrém i ve zlém. Má tvář někoho koho znám, zidealizuji si ho k obrazu svému a sním svůj malý sen.  Předtím než usínám, cestou do práce, v práci i cestou z práce, pokaždé když zírám do prázdna si promítám v hlavě svůj krátký filmový příběh plný lásky, kde já a pan dokonalý máme hlavní role a naše výkony jsou zralé na oscara.

 Platonická láska se snadno stává závislostí, možná i posedlostí. Snažím se vidět každý z jeho pořadů, na googlu jsem snad vyhledala veškeré fotky, kde figuruje, stala se členkou jeho fanklubu a životopis bych Vám  dokázala převyprávět, i kdyby jste mě vzbudili ve dvě ráno.

Trochu mě tohle snění paralyzuje od okolního světa. Je útěkem z reality a platonická láska nám pomáhá naplnit naše tužby. Občas se totiž přistihnu, jak opravdově uvažuji nad tím jak svého rytíře potkat, jak mu ukázat, že já jsem ta, kterou potřebuje a hledá, že zrovna s ním prožívám každý večer to, co hrdinky v mých oblíbených filmech a že si přeji, aby to byla pravda. V mém případě bych musela umět dokonale anglicky, bydlet v Londýně a nějakým zázračným způsobem se stát slavnou, abych měla vůbec možnost s ním mluvit. Jen nevím jak toho docílit.

Za 1) Anglicky bych se dokázala naučit. Za 2) Londýn se mi sice tolik nelíbí, ale pro lásku se klidně obětuji, ne? Za 3) Jak se stát slavnou? No to vážně nevím. Musím si hold přiznat, že Miss Word nejsem, zpívat vůbec neumím, co se týká herectví, tak to bude taky složité a v ničem nejsem natolik výjmečná, aby to stálo za řeč. Toto zdrcující zjištění mě degraduje do pózy věčné obdivovatelky, která pouze může stát ve frontě mnohem půvabnějších a vnadnějších sokyní čekajících na autogram. Jediné, co mě aspoň trochu uklidňuje je fakt, že v mé hlavě je jenom můj a jeho pravá tvář by mě mohla zklamat.

Mám snad přestat snít a smířit se s realitou? Mám dojem, že každá z nás má toho svého vysněného pana pravého a přitom jsme s někým, kdo se mu jen vzdáleně podobá anebo jsme raději sami. Ale proč sakra nemůže být vedle nás ten ze snu?!!!  Možná těm skutečným nedáváme šanci, aby se stali tou láskou, o které tajně sníme anebo jsme moc náročné?

Chvíle, které prožíváme, nevnímáme jako sen a to je možná ta chyba. Vždyť kolikrát za den se nám stane něco krásného či vtipného a stačil by jenom televizní štáb, trocha hudby a byla by to nádherná scéna jednoho z dlouhých, žánrem neurčitých filmů na které chodíváme do kina. Velmi často se přistihneme, jak v koutku duše závidíme hlavní hrdince. Je však potřeba si uvědomit, že v našem příběhu jsme my ty hlavní hrdinky a spolu s ostatními tvoříme jeden z životních příběhů, za které si právem zasloužíme ocenění za nejpřesvědčivější výkon v hlavní roli. Nesmíme přestat snít, uvědomme si, že jsme scénáristy, režiséry, zvukaři a herci svého filmu. Popravdě, kdo by chtěl jít do kina na smutný, šedivý,nudný a plačtivý film? Snažme se, aby byl plný barev, radosti a smíchu, ve kterém se hlavní hrdinka má ráda a i přes občasné slzy je vše v pořádku.

Svého snění se já rozhodně nevzdám a kdoví třeba se vážně jednou odstěhuji do Londýna, kde do sebe náhodně vrazíme s panem Vysněným anebo klidně s nějakým úplně jiným. Kousek z toho snění přenesu do svého reálného života, zkuste to také.