Máma XXXL

Dnes jsem s hrůzou v očích a zatajeným dechem shlédla dokument na TV Nova, kde hlavní hvězdou byla 29letá matka dvou dcer Renné, která vážila přes 400kilogramů.

První, co mi problesklo hlavou bylo „Ježiši kriste“ a upřímně mi bylo chvílemi i zle. Nechci tvrdit, že musíme mít všichni výborné BMI, ale forma patologické obezity je vážně extrém ke kterému se někteří blíží. Koukala jsem i na pořad Jste to, co jíte a nechápala jsem, čemu se vlastně ty lidi diví, pokaždé když otevřeli ledničku, tak první čeho jsem si všimla byla většinou absence vitamínů obsažené v ovoci a zelenině. Maximálně ve dvířkách lednice byly nakládané okurky a v šuplíku cibule a brambory.

Neříkám, že jsem nějaká sportovně založená holka, co nenavštíví fast food, jí zdravě a má bezchybnou figuru (co si budeme povídat, snad žádná žena není se sebou 100% spokojená) Ano patřím k těm mrchám, které klidně sežerou celou kachnu a prakticky nepřiberou ani deko. Takže pochopím i diskuzi tipu „Tobě se to ale kecá a poučuje!“ Vím, že jsou lidé, kteří jsou nemocní třeba se štítnou žlázou, cukrovkou a snaží se s nemocí bojovat a o těch tento blog není.

Ano jsou chvíle, kdy každý z nás uteče k jídlu, vídáme to i ve filmech, kdy opuštěná žena sedí s depresí u romantického filmu s obrovskou miskou zmrzliny. Klasickým obrázkem je obézní člověk, který tvrdí, že jí, aby utekl před nějakými problémy, poté brečí, protože se do něj ostatní naváží právě kvůli jejich tloušťce, nakonec se tedy zavřou před světem doma, ale nemohou si za to náhodou sami? Málokdy vidíte, že by za své problémy opravdu obvinili sebe samotné. Neumí si říct prosté slovo ne.

Co mě v mámě XXXL šokovalo, byl počet těchto lidí, kteří opravdu nejsou schopni ani vstát z postele a bez pomoci ostatních by jistě zemřeli. Myslím, že odhadují počet na 2 000 000 lidí.

Nedokážu si představit chvíli, kdy si člověk řekne, že už ráno z té postele prostě nevstane. Jak je možné, že to nechají dojít až tak daleko? Není to náhodou chyba i rodiny a přátel?  Matka, otec a nějaký kuchař v klidu vyprávěli, co dokázala sníst a jak ji chutnalo. Nikdo do ní nezačal cpát zeleninu či jakékoliv zdravé jídlo v menších dávkách, ale dávali ji hamburgery, hranolky a steaky v obřích dávkách a nikdo ji nezavolal doktora, dřív než si lehla a již nedokázala vstát. Sama se neumyla, nedošla si ani na záchod a nemohla obejmout své dvě dcery. Pro mě je to naprosté peklo, do kterého se člověk dostane vlastní vinnou! Neumím si představit, že bych byla odkázána na lůžko a nemohla se ani hnout a to ne díky nehodě, která by mě potkala, ale kvůli tomu, že se přežírám.

Byla odmítnuta několika lékaři, chápu, že to muselo být pro ni ponižující, ale i přesto ponížení, kterým kvůli své tloušťce prošla, dokázala přijet domů a sníst množství jídla jako pětičlenná rodina místo toho, aby si řekla ne! Jedna z aktérek pořadu, která obvinila lékaře z nedbalosti (svým způsobem s ní souhlasím) řekla, že se diagnóza patologické obezity neobjevila u Renné ze dne na den!  Proč svoji váhu neřešila dříve? Vždyť už jako dvousetkilová musela mít problémy.

Její malá dcera řekla, že máma jedla, dokud ji nebolel žaludek a ona sama se začala v jídle hlídat, aby nedopadla jako ona. K obezitě sice můžeme mít genetické předpoklady, ale to přeci nemůžeme brát jako omluvu proto, že obézními jsme. Při zjištění množství jídla, které snědla mě napadla i otázka „Kde se berou finance na to, aby se uživila 400 kilogramová žena?“

Kdy dojde k tomu zlomu, že si opravdu ten dospělí člověk lehne, cpe se a nechává si otírat zadek jako mimino? Myslela jsem si, že každý v duchu má svoji hraniční váhu, za kterou se zuby nehty nechce dostat.

Jsem 100% pro těmto obézním pomoci, ale nedá se tomu předejít? Snad v každém nákupním centru je nějaký ten fast food, kde sedí rodiče se svými dětmi. Dospělí sami často nevědí, že se stravují špatně a učí to i své děti. Potřebujeme osvětu a proto schvaluji veškeré pořady, kde nás upozorňují  na chyby v našem jídelníčku jako například že správná šunka má mít více než 80% masa.

Obezita je jeden z velkých problémů naší doby, neměli bychom ho zlehčovat stejně jako jeho opak anorexii a další poruchy příjmu potravy. V tomto případě bychom měli zvolit pravidlo zlaté střední cesty.