Nechci dnes řešit generační problémy či otázku, zda se má či nemá uvolňovat v MHD místo k sezení starším občanům. Většinou se setkám s poděkováním, někdy mé automatické, milé gesto nemá žádnou reakci, občas se setkám i s odmítnutím a stává se, že reakce by se dala označit za silnou negaci. O MHD v Praze by se dalo napsat tisíce blogů a stále bychom měli prostor k tomu, abychom psali dál a dál. Můj dnešní příběh jsem se, ale rozhodla publikovat.
Po pracovním dnu jsem si i ráda sedla v autobusu, z kabelky jsem si vytáhla knihu a začetla jsem se. Přestala jsem vnímat okolí, protože vystupuji až na konečné a tak jsem hltala každé tištěné slovo, když v tom mě začalo rušit zvláštní pokašlávání. Nevěnovala jsem mu pozornost, neboť nastává období nachlazení a tudíž tento zvuk nebývá ničím zvláštním. Neustávalo. V hlavě mi proběhlo jen, že doufám, že ten dusící se dotyčný má aspoň ruku před pusou a snad ze zvědavosti jsem automaticky zvedla oči od rozečtené stránky. Nade mnou stála postarší paní, která mě evidentně nějakou dobu probodávala pohledem a svým chrchláním mě na to chtěla upozornit. Neváhala jsem, i přes její nepříjemný pohled jsem bleskurychle zaklapla knihu, vložila ji do kabelky, pousmála se a začala jsem se zvedat, abych paní uvolnila její vytoužené místo v poměrně přeplněném autobusu. Namísto jednoduchého děkuji či mlčení jsem slyšela chraplavým, avšak velmi pronikavým hlasem, aby ji snad slyšel každý - No to Ti to teda trvalo!!!
Co dodat? Hold každá akce vyvolá reakci. Těchto pár slov mě snad v desetině vteřiny utvrdilo v tom, že si přeci nenechám od nějaké nepříjemné, silně zatuchlé a staré ženy všechno líbit! Kam se poděla slušnost? Proč mi vlastně tyká? Normálně bych si v duchu pomyslela něco o zadní lidské partii, ale dnes toho bylo dost, má trpělivost přetekla! V pohybu uvolnění místa jsem se zasekla, no a znovu se v klidu posadila. Podívala jsem se na šokovanou ženu a s klidným hlasem ji oznámila, že jedu až na konečnou a s tímto přístupem ji snad někdo jiný uvolní místo. Samozřejmě jsem si vyslechla něco o tom, jak my mladí jsme nevychovaní, za mých mladých let a tak dál. Nevěnovala jsem ji už pozornost, nechtěla jsem se zbytečně rozčilovat, neboť jakákoliv debata by byla zcela zbytečná. Znovu jsem si otevřela knihu a pokračovala ve svém čtení.
Myslím si, že poté někdo tuhle osobu pustil sednout a je mi jasné, že toto mé chování i někdo odsoudí, ale mám si nechat všechno líbit? Cestou metrem jsem bez přemýšlení uvolnila místo milé stařence, která mi poděkovala a vím, že i nadále budu místa k sezení uvolňovat, avšak určitě vím, že co je moc, to je moc!
