''Ti, kdo tě přimějí uvěřit absurditám, tě mohou přimět páchat zvěrstva. (Voltaire) Popis běžného dne zdravotníka v pražské nemocnici a zdravotníka týmu Bílých přileb, nasazujícího život při záchraně obětí ve válečné Sýrii
Kdykoli poslední zářijový týden a vlastně i kdykoli posledních několik let zpět:
5:00 Beroun: Zvoní mi budík. Zpruzeně vylézám s postele, ráno už je zima. V mikrovlnce ohřívám čaj z večera a chroupám Tatranku. Balím jídlo do práce. Jogurty, kuřecí polévku, mozarellu, rajčata s paprikou. Oběd si nechám přivézt z pizzerie.
5:00 Aleppo: Abdulaha al Hafi, člena týmu Bílých přileb budí v jeho sklepní koji zima, která je ale částečně daná i únavou a nevyspáním. Poslepu, elektřina nejde už týdny, hledá boty a vysílačku. Snídaně bude (možná) na jejich stanovišti, kde se rozdělují zásoby posledního, před několika týdny dovezeného, humanitárního konvoje Červeného půlměsíce. Nemeje se, voda neteče a koupelna je stejně dávno v troskách, po jednom
z předchozích náletů.
6:00 Dálnice D5: Spěchám za prací do Prahy a štvou mě pomalu jedoucí auta v rychlém pruhu. V autě je zima a tlačí mě pupek v zapnutých kalhotách. ČRo právě hlásí, co se včera stalo ve světě, kolik lidí zabil Putin v Sýrii, jestli lepší Trump nebo Clinton, jakou flintu si tentokrát pořídila naše první dáma a kolik kg víček vybrali čeští vlastenci na záchranu Vysočiny před islamizací.
6:00 Aleppo: Abdulaha vyzvedá ''firemní'' SUV a podél trosek města připomínajících Warszawu roku 1944, směřuje ke stanovišti záchranářů- pokud ovšem ještě bude tát, tyto ''záchranky jsou totiž jedním z exkluzivních terčů ruských letadel Suchoj. Cestou cítí střelný prach, zápach omítky, výkalů, krve a míjí mátožně se pohybující postavy, které nejčastěji shání něco k jídlu (poslední konvoj s potravinami směřující do města srovnali před deseti dny Rusové se zemí), nebo míří do ''nemocnic'', hledat své příbuzné a pokud neuspějí, budou hledat dál, tentokrát v provizorních márnicích...
10:00 Praha: Máme příjem, kmitáme kolem člověka, kterého postihla náhlá akutní příhoda a dostal se do ohrožení života. Dostává nejmodernější léky a katetry, absolvuje CT, MRI, Echo. Paní na vedlejší posteli přehrává na notebooku starší Prostřeno!, které bombardují ochránci tradičních křesťanských hodnot, nesnášející ovšem papeže, kvůli tomu, že jedna z kuchařek v ''soutěži'' učinkuje v šátku... Mezitím pacienta stabilizujeme, jeho život již není bezprostředně ohrožen a pracovnice nemocnice , která vykazuje výkony pojišťovně, spočítá za týden po jeho propuštění léčbu za půl milionu. Jdeme svačit.
10:00 Aleppo: Přichází další, dnes už druhá, vlna náletů. Rozeznívají se sirény a houkačky sanitek. Bílé přilby vyráží vstříc lidskému utrpení tentokrát s větší obavou než obvykle: včera se dvakrát stalo, že se letadla vrátila na místo předchozího útoku a shodila kazetové bomby na záchranáře a ostatní dobrovolníky vyprošťující zraněné a mrtvé.
O několik ulic dál bylo bombami zasaženo několik trosek domů nichž ještě stále přežívali lidé. Starší paní s pláčem ukazuje v sutinách místa, kde by se měli nacházet další členové její rodiny. Abdulah a jeho kolegové tráví několik hodin prohrabováním sutin. Vyprošťují manžela a vnučku paní, bohužel oba již mrtvé. K dalším lidem už nemají šanci se dostat- chybí vybavení i čas. Jinde je šance na záchranu životů větší...Během práce museli několikrát vyhledat úkryt v nedalekých sklepích před další várkou mírového poselství ukrytého tentokrát v bílém fosforu, největšího kamaráda našeho pana prezidenta.
Je krátce po poledni, Abdulah dnes ještě nejedl, za to viděl desítky nově pobořených domů a stovky zoufalců bědujících nad ztrátou svých blízkých...Nic nového.
19:00 Praha: Konec náročného dne, orámovaného třemi příjmy a několika výjezdy s ventilovanými pacienty na vyšetření. Jsem notně znaven, bolí mě nohy, záda a jdu do sprchy a pak se zvolna večerní Praho, kterou zdobí billboardy proti migraci která u nás není, vydám vstříc teplé posteli. V autě se rozhoduju, že si doma pro pohodu zatopím v krbu...
19:00 Aleppo: Záchranářům se nakonec dnes podařilo objevit pod troskami i několik přeživších a tak je, mezi dnes celkem šesti nálety, distribuují na stanoviště medicínské pomoci. Úmyslně nepíšu nemocnice protože z těch už v Aleppu stojí pouze poslední a ta je ještě nálety silně poškozena. V ambulancích chybí všechno: Personál (momentálně už je ve městě jen 37 lékařů na 250 000 jeho posledních obyvatel. Pokud je například dovezeno pět těžce zraněných lidí, již máte v permanenci zhruba polovinu tohoto počtu, jenže těchto lidí je potřeba najednou operovat třeba i čtyřicet), léky, přístroje a nakonec i prostory a přepravní kapacita. Tohle je několikanásobný M.A.S.H., ale bez nadhledu a humoru Hawkeye Pearce.
Abdulah se právě ''nasnídal'' s přídělu UNHCR a začíná mu druhá polovina služby, jejíž rámec je však pouze orientační. Pracuje se dle aktivity ruského letectva... Na mytí a odpočinek není čas ani nálada. Jediné co Abdulah zvládá mimo pracovní povinnost, je zavolat své rodině a ujistit se, že jsou v pořádku. Abdulah měl ženu a tři zdravé děti, nyní má ženu a jen dvě děti, navíc sedmiletá Maryam, přišla následkem bombardovaní o část pravé ruky nad loktem. Nyní jsou obě spolu se ženou Marwou již několik měsíců v uprchlickém táboře na maďarsko - srbských hranicích, kde si zažívají měrou vrchovatou, jaké to je, být lidmi bez práv, důstojnosti a možná i budoucnosti.
23:00 Beroun: Usínám v příjemně vytopeném bytě a nadávám si, že jsem neměl na noc tolik jíst.
23: Aleppo: Nad ohněm ozářeným městem se rozeznívá, dnes už poosmé, zvuk sirén. Abdulah nasazuje bílou přilbu a modlí se, ať se jim podaří konečně vyhrabat ze sutin někoho, kdo nebude potrhán a zdevastován....
Je sius Abdulah
Epilog: Podíl obyvatel České republiky odmítající pomoc válečným uprchlíkům se za poslední rok a půl zdvojnásobil.
