"Vidlák, vidlák, drží v ruce vidle. Jde kolem druhej, nese si dva kýble." … zpívám si mojí oblíbenou písničku a mířím do pětihvězdičkového hotelu na setkání vidláků.
Chceme si trochu užít naše těžce vydělané peníze. Jednou za rok jdeme do wellness, nebo jak se to píše a tam vymýšlíme plány na příští rok.
Ještě jsem si ani nestačil očistit holínky na rohožce a už mi chtěli ukradnout kufr. Ke kufru přiskočil černoch s čepicí průvodčího, popadl ho a chtěl ho naložit na podivný žebřiňáček. Ještě, že byl kufr plný brambor a černoch s ním sotva pohnul.
Kdoví, jak v tomhle hotelu vaří, pro jistotu si vezu pytel brambor a plotýnku.
V hotelu to vypadá jako v krematoriu. Mají tu černý nábytek, protože černá barva je prý luxusní. Nebudu jim to rozmlouvat, jsem tu na návštěvě, tak přivřu oči.
Nastupuju do výtahu, mačkám knoflík se šestkou a výtah mne odváží do pátého patra. Tam někdo nastupuje a jedeme zpátky do nuly. Znovu mačkám šestku a jedu do devátého patra. Tam zase někdo nastupuje a jedeme do nuly. Ptám se jakési uniformované děvuchy, proč neopraví ten porouchaný výtah a ona mi sděluje, že musím přiložit čipovou kartu, jinak mne výtah neposlechne a bude jezdit tam, kam ho pošlou ostatní hosti. Tak takhle to je. Stál jsem ve výtahu jako cyp (nemotorný učeň) a hosti si mě přivolávali spolu s výtahem.
V tomhle hotelu se člověk bez karty ani nevymočí. A když se vymočí, spláchne za něj fotobuňka. Nedivil bych se, kdyby moč rovnou poslali na rozbor a podle toho mi namíchali vitamíny do večeře.
Pokoj je čistý, ale děje se tam cosi nekalého. Vždy, když odejdu, postel se sama ustele, všechna světla se rozsvítí a pantofle se narovnají před dveře. Ty světla chápu. Hotel musí svítit a vyvolávat dojem, že všechny pokoje jsou obsazené. Ale proč mi někdo stele postel? Mám divný pocit, jakoby mne někdo špehoval. Jdu do wellness, nebo jak se to píše.
Wellness, je hezké, čisté, je tu velký bazén, vířivka, sauna, pára a masáže. Ostatní vidláci už sedí ve vířivce a popíjejí šampaňské. Kdepak pivo, výjimečná událost si žádá výjimečné pití. Jelikož jsem abstinent, vytahuju čutoru s meduňkovým čajem. Na zdraví, chlapi!
Spřádáme plány na příští rok. Co budeme pěstovat a tak. Zpíváme naše oblíbené písničky Rozmetač hnoje (písničku je třeba vybrat v seznamu a pustit) a Hrobař. Saunujeme se a vyhříváme v páře, někteří už jsou trochu pod parou.
Holky z hotelu masírují naše znavené údy. Nemyslím pohlavní údy, myslím chodicí údy. To by mě moje Linda hnala vidlema, kdybych si nechal masírovat úd od někoho jinýho.
Z Wellness jdeme do japonské restaurace, kde mají sušené ryby, takzvané suši. Do Japonska ještě nedošla naše kultůra, místo příboru tu jedí dřevenými klacíky. Musím uznat, že tuňák je lahodnější než kapr od nás z rybníka, co ho peče Linda, když jsou Vánoce.
Copak asi Linda dělá? Vzal bych jí s sebou, ale byznys jí nebaví a někdo musí podojit. Tak jí alespoň posílám SMSku, že jí miluju.
Na nočním stolku nacházím minerálku a vzkaz od pokojské děvuchy, že je to dárek. Vzkaz je natištěný zlatým písmem na luxusním papíře. Šikovná holka. Ale já cítím, že je to jen přetvářka a způsob, jak ze mě dostat několik euro jako odměnu.
Nás vidláky mají některý lidi za hlupáky. Jenže my hloupí nejsme. Jak se vidlema ryjeme v zemi, máme dobré spojení s matičkou Zemí a díky tomu cítíme, jak se věci mají.
Cítím, že tenhle hotel se přetvařuje a na něco si hraje. Pokojské děvuchy tu dávají do pokoje lístečky se vzkazy, ale ty vzkazy nejsou od nich. Dávají je tam, protože jim to řekl šéf. Děvuchy jezdí zvláštním výtahem pro personál, jakoby se štítili hostů, že mají syfilis. Je to tu neosobní a chladné. Pracují tu desítky lidí a všichni se usmívají, ale tak nějak prázdně. Člověk tu může bydlet tejden a k nikomu si nevytvoří osobní vztah.
Čistý to tu je, za to zasluhujou pět hvězdiček. Ale chybí mi tu lidskej duch. Někdo na koho se můžu těšit příště, až přijedu. Příště raději pojedu někam jinam.
Nasedám na traktor a jedu za Lindou. Zpívám si Rozmetače:
"Při rozmetání hnoje,
myslím na tvý hnědý oči,
lásko moje."
