Rosnička Žvanilka se vyhřívala na kameni a přemýšlela o tom, čím bude, až vyroste: „Mohla bych být spisovatelka. Znám spoustu příběhů a dokázala bych je vyprávět od rána do večera. Nebo zpěvačka… mám dlouhý jazýček a umím vyluzovat líbezné tóny. Nebo…“ v tom zaslechla známý zvuk: Klapy, klap!
„Tys nám tady chyběl, starý čápe. Když budeš klapat na celé kolo, žádnou žábu nechytíš. Copak myslíš, že jsme hluché?“ pomyslela si a napadlo ji, že by mohla být malířka: „Mohla bych vyprávět příběhy barvami. Anebo tančit. Určitě budu nějaká umělkyně.“ Zakončila své přemýšlení.
Žvanilka se převalila na záda, aby si opálila také bříško. A jak tak leží a mžourá do sluníčka, zavřela oči a začala podřimovat, až usnula. Zdálo se jí, jak ve vlnách pod jezem surfuje na rákosovém listu. Bojuje s proudem, který ji strhává a bere jí list. Ona se však nevzdává, znovu a znovu naskakuje na svůj surf a prohání se po vlnách.
Nikdy se nevzdávej, to je její heslo. Doma v pokojíčku na zdi má pověšený plakát. Je na něm žába, která ze všech sil roztahuje čápův zobák a nad ní nápis: „Nikdy se nevzdávej!“
Sen pokračuje … rákosový list se mění v pírko, vznáší se do oblak a ona surfuje mezi obláčky. Zaletí až ke komínu, udělá elegantní otočku nad čapím hnízdem a vrací se k jezeru…
Klapy, klap, ozvalo se o něco blíž.
Žvanilka pootevřela jedno oko. „Čápe jeden mizerný, proč mi kazíš sny? Já si tu létám nad jezerem a ty tu klapeš jak mlýnské kolo. Stejně tu nic nechytíš, běž raději na pole … co se mi to zdálo? ... aha, letěla jsem nad jezerem,“ pokouší se žabka znovu dostat do svého létacího snu. Jenže ono to nejde.
„Čápe jeden mizerný, mizero jeden starý, takhle mi kazit sny!“
Žabka v duchu nadává čápovi a nevšimla si, že slunce zastínil mrak a schyluje se k bouřce.
Není to však mrak. Je to postrach jezera – mladý čáp Arnold. Řádí u jezera jako tornádo. Létá nízko nad hladinou a loví žáby a ryby přímo za letu. Právě proletěl nad žabkou.
„Taková pěkná rosnička do zlatava opálená, to bude pochutnání…“ Arnold udělal otočku, dvakrát máchl křídly, chňapl Žvanilku do zobáku a vznesl se s ní do výšky.
„Aúúúúú!“ bolestivě zasténala žabka, „co se to děje?!“
Když si to uvědomila, strachem celá ztuhla.
„Nedělej, že jsi mrtvá, znám tyhle žabí finty,“ procedil přes zobák čáp.
Žabce došlo, že čáp s ní letí do hnízda na komínu, aby nakrmil malé čápy. V duchu viděla, jak si s ní čápata pohrávají, zabodávají do ní své zobáčky a trhají ji na kusy.
„Né, jen to né!“ zatřásla se Žvanilka strachem a cítila, jak se do ní zařezávají okraje čápova zobáku.
„Tak vidíš, že jsi živá,“ spokojeně zamumlal čáp, „celá se třeseš.“
Žvanilka moc dobře věděla, že když začne prosit o život, čápa jenom naštve. Taky se nesmí moc škubat, aby si nemyslel, že mu chce utéct. Stiskl by ji a zlomil by jí vaz.
Jestli se nestane zázrak, tak tohle je konec. Konec snu o tom, že bude spisovatelkou, malířkou anebo tanečnicí.
Zázraky se dějí, ale pouze těm, kdo jsou na ně připraveni. Někdy zázrak přichází v podobě myšlenky.
„Nikdy se nevzdávej!“ proběhlo jí hlavou.
„Ne, nevdám se. Jsem spisovatelka, na kterou čeká celý svět. Tohle není konec, tohle je teprve začátek!“
Žvanilka se nadechla, co to šlo, hlavu natočila tak, aby se dívala čápovi přímo do očí a spustila:
„Děkuji, že jsi mě vzal na vyhlídkový let.“
„Cože?!“ zasmál se čáp, „jakýpak vyhlídkový let? Letíme rovnou do hnízda, moje děti už mají hlad.“
„Myslím, že bys je měl krmit raději špenátem“, pokračovala duchaplně žabka. „Malí čápi potřebují žáby, to ano, taky ryby a hraboše, ale potřebují hlavně železo a to je ve špenátu.“
„Jaképak železo? Jakýpak špenát? To slyším poprvé.“ Pustil se čáp se žábou do řeči.
„Bez železa z nich budou vyzáblí chudáčci a budou mít slabé nohy. Podívej se na sebe, jaké máš slabé nohy a jaké silné nohy mám já. To je ze špenátu.“
Čáp se podíval na své nohy, pak zamžoural na nohy žabky ve svém zobáku a musel uznat, že oproti ní má nohy slabé jako stébla rákosu.
„Jestli chceš, ukážu ti, kde roste ten nejlepší špenát. Můžeš si ho tam natrhat a přinést ho ptáčatům. Uvidíš, jak radostně budu cvakat zobáky a jak silné budou mít po špenátu nohy.“
„To víš, já budu trhat špenát a ty mi mezitím utečeš.“
„Proč bych utíkala, ráda pomáhám čápům s výživou. Jsem totiž výživová poradkyně,“ vymýšlela si žabka. „Chci, aby u našeho jezera byli jen zdraví čápi. Protože když jsou zdraví čápi, jsou zdravé i žáby, to dá přeci rozum.“
Čáp pokýval hlavou.
„Zatímco budeš trhat špenát, budu ti vyprávět o vitamínech, to teprve uslyšíš věci. A jaké narostou tvým dětem svaly,“ pokračovala žabka o sto šest, „jó, to budou krásní čápi!“
Tohle čáp nečekal. Žába mu vypráví o tom, čím má krmit čápata.
„Podívej, jaká jsem krásně zelená, to je ze špenátu.“
„Opravdu je to ze špenátu?“
„Ze špenátu a taky z kopřiv.“
„A kdybys viděl, jak pevné mám z kostivalu kosti, to bys koukal! Kdepak kosti, co se lámou, skočím klidně tři metry na tvrdý kámen a nic se mi nezlomí.“
„Tak dobře, letíme pro špenát,“ zamumlal čáp, udělal otočku nad komínem a vracel se k rybníku.
„Teď trochu doleva, pak rovně, přistaň u toho červeného keře … a už vidíme špenát,“ navigovala ho žabka.
Čáp přistál a nedůvěřivě položil žábu na zem.
Ta utrhla kousek špenátu a strčila mu ho do zobáku. „Dobře ho rozžvýkej, ať z něj získáš hodně vitamínů,“ poučovala.
„Hmm, dobré. To je mnohem lepší než řasy u rybníka,“ pochvaloval si čáp. „A co jsou to ty vitamíny?“
„Vitamíny a minerály jsou látky, které jsou v rostlinách. Jsou zdraví prospěšné. Kdo jí hodně vitamínů a minerálů, ten je zdravý a silný a nemoci se mu vyhýbají.“
„Vím, kde teče minerálka,“ chlubil se čáp.
„Ano, v minerálce je také hodně minerálů, proto se jmenuje minerálka. Dobře děláš, že ji piješ. Taky bys měl jíst šípky, abys měl dost vitamínu C a semínka trávy, abys měl vitamíny skupiny B.“
„Vitamíny skupiny B???“ podivoval se čáp,“ to je na mě nějak složité.“
„Jestli chceš, zastav se zítra u rybníka a já ti budu vyprávět o vitamínech skupiny B.“
„To mě zajímá. Chci, aby byly moje děti zdravé!“ pokyvoval hlavou čáp.
„A ty sis myslel, že budou zdravé, když jim budeš nosit samé žáby, co?“ smála se žabka a věděla, že už má vyhráno.
„Víš co, natrhám dětem špenát, zaletím s tebou k jezeru a zítra mi povíš o vitamínech skupiny B. Platí?“
„Platí!“ Kvákla žába. A jak se říká, spadl jí kámen ze srdce.
A tak se rosnička Žvanilka skamarádila s čápem Arnoldem.
Toho večera žáby nevěřily svým očím. Těsně nad hladinou prolétl postrach jezera. Zobák měl plný špenátu, že přes něj sotva viděl. Na zádech mu seděla malá zelená žabka a vítězoslavně mávala. Čáp přibrzdil a žabka seskočila.
Než dopadla na hladinu, roztáhla tlapky a vykřikla:
„Nikdy se nevzdávej!“
